Sunday, October 15, 2017

Přelomový den věku aneb od teď už jen rozumná?

A je to tady, moje nejoblíbenější číselná přesmyčka 15. 10. 20 (17) a 30 let. Vypadá to jako nějaké twinpeaksové souřadnice, tak uvidíme, jestli se dnes dostanu do pokoje s červenými závěsy. 

Prozatím jsem se dostala jinam, včera (ale to už je skoro dneska) na má nejoblíbenější místa v Krkonoších. Ze Špindlu vyběhla starou Bucharovou cestou (opět v mraku, Kozí hřbety holt asi nikdy neuvidím z vyhlídky) na Luční. 
stará Bucharova cesta, zdroj: autorka

vstupujeme do mraku, zdroj: autorka

v mraku u bývalých Rennerových bud, zdroj: autorka
Odtud po mé (top) cestě modré přes dřevěné chodníčky nad rašeliništi, odkud jsem pozorovala Sněžku, která se co chvíli objevila z mraků. 
po modré směr k chodníčkům, zdroj: autorka

už jsou tu, zdroj: autorka

zápas s mraky, zdroj: autorka

pod vrcholem s tisícem turistů, zdroj: autorka

Na Sněžku a zpět za 45 min, dalo hroznou práci obejít všechny výletníky, kteří funěli do kopce a ne a ne se nechat chtít obejít. V plánu bylo otevřít malou bohemku na vrcholu, ale jaksi bylo na vrcholu s velkým V moc lidí a co kdyby ztěžkly nohy...proč to nenechat na později, ostatně jsou to moje narozeniny. 
Václavák hadr, zdroj: autorka

po výstupu a sestupu za 45min, zdroj: autorka

Z podSněžky do Polska s Malému Stawu (Poláci se snad obchází ještě hůř než Češi) a po chodníčkách zpět šplh ke Slunečníku.
nad Malým Stawem, zdroj: autorka

nad Malým Stawem, zdroj: autorka

stále Malý Staw, zdroj: autorka

Malý Staw a podzimní stromy, foceno proti slunci - moje specialita, zdroj: autorka

kamenné varhany, zdroj: autorka

hřebeny, zdroj: autorka

cesta na Slunečník, zdroj: autorka

Hned jsem zavzpomínala na legendární výlet s Ninou, kdy jsme chodily sem a tam nebyly schopné jít na správnou stranu k Luční...to ještě nebyly chytré telefony s tečkou na mapě, která vám řekne, kde aktuálně jste. Po cestě česko-polského přátelství z oslňujícího slunce (tak dlouho vybírám sluneční den v Krkonoších, až si zapomenu sluneční brýle!) do mraku, který se plazil po hřebeni, v mraku až na Špindlerovku. 

válející se mrak, zdroj: autorka
Poté cestou po modré do Špindlu...můj objev, opět chodníčky, byla jsem v sedmém nebi! U Davidových bud bylo konečně soukromí a bohemka vyšuměla, kam měla. Nohy se trochu pletly v podzimním barevném listí, naštěstí už šly jen z kopce a nástrahy ve formě nepravidelných balvanů na ně nečekaly.
není cesta nad chodník, zdroj: autorka

oslava u designových Davidových bud s ovcemi, zdroj: autorka

podzim I, zdroj: autorka

podzim II, zdroj: autorka

Labe, zdroj: autorka

35 km v nohách za 7,5h (trasa na mapy.cz hlásí 13h), nejhezčí prožití (před)narozeninového dne, které jsem si mohla přát!

A odpověď na otázku v titulku příspěvku? Domyslete sami, nápověda zde: 

Tuesday, October 10, 2017

Taneční srážka s realitou

Dnes velmi krátce…žádné cestovatelské zážitky. Jen historka do mého zlatého fondu aneb jak zvládat žít svůj vlastní život.

Před pár dny se mi ozvala kamarádka z bývalého tancování, jestli bych neměla prostor na záskok na jedné komerční akci, zadání znělo "charleston a triviální choreografie s židlí". Moc mě to potěšilo, resp. mé srdce zajásalo…vážně? v mém věku, kdy už jsou i profi tanečníci v důchodovém věku (a co teprve ti neprofi, co jsou za 5 dní za totálním zenitem?!)? Návrat do světel reflektorů, kostýmů a hlubšího výrazového vyjádření pocitů na hudbu před publikem? P-a-r-á-d-a. Až později mi docházelo…charleston…ten krok vlastně trochu pletu…tanec s židlí…bude to jako mé dřívější naivně hravé sólo, nebo spíš žensky vyzývavý tanec?

Mezi Ploty 2010 - Kolem sebe, zdroj: www.schwertner.cz
Asi mi mohlo dojít, kdybych použila tu věc na krku, že objednané taneční číslo na pátek večer na firemní akci u příležitosti XY desítek let založení nebude o hlubších procítěných uměleckých hodnotách, ale o skotačení s kroutícím se zadkem do diváků v krátkých kostýmech (show dance – rozhodně nic proti němu!). Tři choreografie, které jsou celkem jednoduché, se pro mě stávají současnou noční můrou. 
1) Opravdu se neumím „odvázat“ na hudbu, která se mi nelíbí…a to Christina (Aguilera) holt nikdy nebude! 
2) Ani ten charlestonový krok nejsem schopná začít správně už začátku choreografie, což je celkem výrazná překážka, když jsou na něm celé 2 minuty choreografie založeny.
3) Jsem hrozně pomalá a nepřesná v pohybech, kterým nerozumím do detailů. 
4) Nepamatuji si to, což silně koreluje s bodem č. 3).

Zpátky z obláčků a pomníkového světa zpět do reality, myslela jsem si, že bych zvládla i třeba roztleskávačku, jen abych byla zas na pódiu…ale nejde to. Modlím se, aby do pátku nikdo nechyběl a já zůstala jen pouhým náhradníkem…teda náhradnicí, buďme genderově korektní. 

Světla reflektorů mi zbývají jen na Cargo Gallery během Mardoši setu na Refletor a jemu podobné Beck(y)...zbytek holt s notebookem v klíně a nekonečným sjížděním GB videí té mé minulé slávy (a dnešní útěchou, že aspoň tenhle swing-jazz jsem dala).

Monday, October 9, 2017

Minsk aneb město, kde je víc římských sloupů než v samotném Římě

Václava jsme nakonec neoslavili v horách, ale v pořádné rovině...v běloruském Minsku. Příjemný budget výlet, vízová povinnost byla zrušena (záleží už tedy jen na akčních letenkách). 

Co očekávat v Minsku?
Sorelu...hodně sorely. Město bylo srovnáno po 2. světové válce se zemí a zároveň leží na rovině, bylo spousta prostoru pro tvorbu okázalých bulvárů (mimochodem bombardování přežily 3 budovy, jejichž autorem byl židovský architekt, což je lehce ožehavé téma, Židé byli masakrováni v nedávné historii a nejsou příliš vítání dodnes). 

Hlavní třída začíná u vlakového (i autobusového) nádraží dvěma naprosto symetrickými velkolepými budovami (funkční využití - byty). 

začátek bulváru, zdroj: autorky

Podle místních jsou budovy postaveny velmi kvalitně a nebylo třeba je ještě opravovat, protože je stavěli němečtí zajatí vojáci (po 2. sv.v.) :) Což se o ostatních kvalitách stavění domů a interiérů říci plně nedá. Větší fušařinu jsme dlouho neviděli...resp. já nepocítila - v bytě našeho ubytování profukovalo i plastovými okny :D 
kulturní centrum, kino, hudební sály a kdo ví co všechno ještě, zdroj: autorky

Ale zpět do veřejného prostoru. Během mé letní návštěvy Havířova jsem byla nadšena z prostornosti tamní hlavní třídy sestávající se z širokého chodníku, silnice pro auta, chodníku uprostřed se záhony a cyklostezkou, opět silnicí a širokého chodníku (symetrie nade vše). Když si Havířov vynásobím stem, dostávám se na úroveň minských bulvárů, které jsou lemovány budovami neoklasicistního stylu. 
Vláda...s Leninem vpředu, zdroj: autorky
Objem jejich hmoty by mohl vyvolat v člověk tíhu, ale volný prostor je vyvažuje tak, že místo tíhy přichází vzrušení a touha poznat, co se v budovách za těmi antickými sloupy nachází. Většinou je to nějaká státní instituce, nebo divadlo. Tolik divadel jsem asi nikde neviděla. 
Divadlo opery a baletu, zdroj: autorky

Přechod mezi velkolepostí hmoty a prázdnotou veřejného prostoru přemosťují (nevkusné) květináče s kvetoucími petuniemi. Tvar květináčů a rozkvetlých petunií ve mně vyvolal vzpomínky starých (socialistických) pohlednic...naštěstí jsem to naživo už moc nezažila (i když v Berouně si to v pozdních devadesátkách ještě letmo vybavuji). 
sportovní centrum, květináče, lampa, lavička, park s golfovým trávníkem, zdroj: autorky

Režim a jeho 100% zaměstnanost zajišťuje, že jsou ulice dokonale čisté, nikde nepotkáte pohozený vajgl, rozšlapané žvýkačky (myslela jsem, že se tam ani neprodávají, ale místní magazíny je nakonec měly...ale frčí spíš bombony a sušenky na váhu), pohozené odpadky. Místní jsou tak disciplinovaní, že kouří i nad košem, aby ani popel na ulicích nebyl.

Ano, je to jedna budova..., zdroj: autorky
Okázalou sorelu "vyvažuje" samozřejmě panelákov s kulturáky, který je všude kolem výstavního centra. Paneláky v některých částech města rozbíjí velké parky, kde jsou cyklostezky (s troškou cyklistů) a pár pejskaři. Květinové záhony do tvaru Minsk 950 (výročí města, první zmínka byla v roce 1067) a umělé kanály s vodou jsou samozřejmostí.

plastika aneb konzum pizzy a KFC je třeba vyvážit, zdroj: autorky
Veřejný prostor samozřejmě doplňují výrazné monumenty.

něco válečného, zdroj: autorky
detail vějíře, zdroj: autorky

chladný prostor je oživován, zdroj: autorky
romance s tankem, zdroj: autorky

Po první impresi z velikosti a hmoty začnete přemýšlet nad udržitelností...jak to asi vytopí? Musí místní úředníci sedět v kabátech a čepicích od podzimu do jara? Místní tvrdí, že dluh za plyn bývá po zimě Ruskem odpuštěn, když jsou kohouty s plynem na Západ naopak puštěny :) Uvidíme, jak to bude s odpouštěním po té záležitosti s Krymem, kdy finanční podpora z Moskvy do Minsku výrazně klesla.

třípatrový podzemní obchoďák přímo pod Leninem, zdroj: autorky

Minsk si jde užívat ve dne i v noci. Večerní má všechny budovy silně osvětlené, člověk cítí zase jinak ohromující pocit...ale opět se dere v hlavě otázka ekologické složky udržitelnosti v oblasti light pollution? Udržitelnost zaháním do kouta a užívám si osvětlení, které už Západ nemá :)))

Divadlo opery a baletu, zdroj: autorky
Doprava po centru je celkem hbitá, pakliže se potřebujete dostat tam, kam jezdí metro. Linky jsou dvě...budoucí rozšíření na tři. Metro jezdí každou minutu, o víkendech každé tři. Připomínka starých vagonků a uměleckých stanic...včetně nových...což se v ČR u devadesátkových návrhů architektů v roce 2016 říci zrovna nedá. Systém lístků je celkem jednoduchý, na každé stanici je okénko a za 0,60 rublu (asi 8 Kč) si můžete koupit umělohmotný růžový (okousaný) žetonek, který metr od okénka vhodíte do turniketu a projdete (ani tam není závora, někdy to jen pípne). Hlídá vás u toho asi 5 lidí, jestli jste neprošli na černo. (Pokud máte větší batoh, zaženou vás do skenovacího prostoru s policií). 

detail stanice metra, zdroj: autorky
Odhaduji, že hlídají převážně turisty (co jich tu je:))), moc si nedokážu představit, že by někdo z místních prošel bez žetonu. Ve městě všichni chodili na přechodu na zelenou, přecházeli pouze po přechodech, auta na přechodu (i mimo, kde jsme přecházeli my) stavěla už v extrémní vzdálenosti a předstihu. Cestující si v poloprázdném autobuse na letiště sedali na místa podle čísel, co měli na lístků (ano, my jediní jsme si rebelsky sedli jinam...samozřejmě jsem první půlku cesty málem umřela strachy, že nás někdo vyhodí :D).

Červený kostel s plastovými dveřmi, zdroj: autorky

Velkolepost architektury a veřejného prostoru sráží detaily... Např. do přeživšího historického Červeného kostela vcházíte plastovými dveřmi se zlatým madlem. Do komplexu obchodního centra na sídlišti vedou tři schody na celkem vysokou rampu. Schody jsou úzké a asi 100m od hlavního vchodu a 100m od přechodu, ale tak proč se neprojít. Asfaltová cesta v parku v polovině končí a  najednou pokračuje tráva (máte ale strach jít po trávě, nikdo po ní nechodí). 

Stačí se projít půl kilometru a dostanete se do druhého patra obchodního domu, zdroj: autorky

V ohromném divadle se po přestavení scházeli všichni diváci před šatnami do jednoho úzkého místa, kde jsem sotva prošla na šířku. Širší osoby byly pomocí tohoto stavitelského šprýmu katapultovány, tlakem diváků ženoucím se do ven, přímo na pult k šatnám. V divadle jsem také nenašla ženské toalety, pouze pánské, ani pravidlo symetrie nepomohlo.
interiér opery a baletu, zdroj: autorky
Plynule naváži představení, které jsem měla možnost vidět. Kousek Vitaut, kterému jsem z mého kulturního pohledu vůbec nerozuměla a říkala si, jaký je to propadák, tak je prý nejoblíbenějším kouskem v Minsku (hraje se od 2013!). Choreografie a hudba běs. Obecenstvo nadšeně tleskalo i v těch chvílích, kdy se nic nadstandardního na jevišti nestalo. Na závěr obecenstvo odměnilo tanečníky okamžitým aplausem ve stoje (proč?!), na mě se paní uvaděčka křivě dívala, že jsem hned v první sekundě nevstala a zvedla se až o pár minut později. Rozhodně nelituji návštěvy, kulturní sonda to byla k nezaplacení. O přestávce jely na báru bubliny a dorty ve velkém (dort stál dráž než můj lístek!). Úsměvný byl paravan na chodbě, který odděloval velmi drahou lóži (lístek kolem 10.000 Kč) - lahve lítaly a občerstvení mizelo dost rychle. Pouze za paravanem byly obrazy na stěnách, pro nás ostatní smrtelníky byly na prázdné chodbě 2 sošky, pár kožených pohovek a obrázky divadla z roku 1934, 60. a 70. let - vypadalo pořád stejně :D

kalba za paravanem, zdroj: autorky

Měla jsem celkem radost, že vidím místní se bavit a dokonce něco konzumovat. Na každém rohu ve městě je sice McDonald a KFC, které jsou hodně navštěvovány, nicméně ostatní restaurace byly spíše pro turisty. Mexický profesor vyučující v Minsku španělštinu a angličtinu se podělil o zkušenost, kdy někteří jeho studenti z venkovských oblastí přiznali, že nikdy nebyli v restauraci. 

Draniky...naše bramboráky se smetanovou omáčkou, zdroj: autorky

Běloruská kuchyně je založená na bramborách, houbách a smetanových omáčkách. Kultura sušenek a bombonů na váhu je samozřejmostí. 

My jsme v barech byli velcí "Zápaďáci", kdy jsme během večera vypili dvě i někdy tři piva. Místní vydrží u jedno pití celý večer (pivo stojí cca 60-70 Kč v hispterskcýh barech). Průměrný plat ukazuje kolem 350 USD, učitelé mají prý max. 300, obory IT naopak násobně více.

Legendární bufáč na hlavní třídě tmelí všechny sociální vrstvy příznivými cenami...takhle si představuji tehdejší Palác Koruna na Příkopech...i zde se dá platit kartou, zdroj: autorky
Místní mladí chodí velmi vkusně oblečeni, krásné kabáty a boty, zapomeňte na prošívané bundy, kožešinky, podpatky a silné líčení. Úplně mě to navnadilo si tam pořídit kabát...akorát ceny výrazně dražší než u nás (jsem netušila, že vůbec lze). Moc mi to nešlo dohromady s výší platů...prý jezdí nakupovat do Polska a Pobaltí.
(Starší ročníky se ovšem nezapřou, prošívané bundy nevzhledných barev, nepadnoucí obleky, vyčesané helmy na hlavě a silné líčení ala Brazil a nepříjemný výraz, když se slušně zeptáte či požádáte je denním chlebem). 

Za večerním životem nejlépe vyrazit do "kalící ulice" Zybickaja, na které hrají krom hlasitých barů i pouliční kapely (dokonce za peníze a nikdo je nezavře). Vřele doporučuji Beer Cup (něco jako Zlý časy), a pak Cherdak - hipsterský bar s koktejly a supr hudbou (Moderat, Bonobo, Jamie xx, The XX apod.). 
Cherdak, zdroj: autorky

Hipsterské místo je také kolem ulice Říjnová (Oktoberskaja) - staré industriální areály (ale genius loci jako v Ostravě nehledejte), které jsou pomalované a jsou v nich bary a v noci párty s elektronickou hudbou (párty se jmenují Mečta=Sen, vstupné kolem 15 rublů). Kdo vyhledává zábavu v kasínech, je jich ve městě plno, dokonce i na sídlištích. 
v tuhle chvíli hrál z kavárny Vangelis 1492, zdroj: autorky

čerstvě natřeno, zdroj: autorky

Lenin ve společnosti, zdroj: autorky

Pro budoucí cestovatele do Minsku upozorním na jména ulic a stanic, které vyvolává docela zmatek. V poslední době se dle státního nařízení veškerá jejich jména přejmenovávají z ruštiny do běloruštiny. Ulice Oktoberskaja tak v mapě najdete jako Kastryčniskaja, což znamená v běloruštině opět říjnová. Na druhou stranu, běloruština není státem podporována. Mateřský jazyk je ruština, ruštinou se i vyučuje na školách, běloruština je od první třídy vyučována jako "cizí" jazyk. 
Více než na běloruštinu se dbá na hudební vzdělání, co žák, to nějaký nástroj přes rameno.

Moc stále drží pevně v rukou prezident, ač vláda má dostatek velkých budovu na přemýšlení. Podle místních jsou to jen loutky, které moc bystrosti nepobraly. Ministryně informatiky prý v jednom rozhovoru řekla, že neví, proč by měla zavádět do MHD internet, je to přeci nepraktické, aby lidé měli otevřené PC v autobuse...možná ji někdo zatajil informaci, že existují smartphony, které jsou nezbytnou součástí mladé místní generace. Ale že by nějak obzvlášť datovala mimo wifi, to ani náhodou. Byl to nezvyklý návrat do časů, kdy si člověk dal sraz za pár hodin a už to nemohl změnit :))
Knihovna z roku 2006, trochu nepraktický tvar na skladování knih...na stavbu přispěli všichni nedobrovolně stržením XY% ze svých platů, zdroj: autorky

za 3 rubly lze vyjet výtahem na střechu, město expanduje, ale zeleň lze také najít, zdroj: autorky

Po výletu jsem si zas uvědomila, jaké je to žít v Schengenu...víza na Západ pro Bělorusy vychází od 60€ výše (multiple vstup cca na půl roku). Nevýhodou je, že je vám mohou zamítnout a daný obnos propadne...Vyřízení trvá měsíce...Takže se teď rozhodnout si zajet do Belína třeba na Justice, kteří hrají 20. října, a nemít víza...smolík. 


Co výrazně nedoporučíme, tak návštěvu Dudutek (Dydytki, vstupné 10 rublů, cesta busem jeden směr za 2,66 rublů). Je to popisováno jako skanzen, ale je to hodně slabé, největší zážitek máme z ruských turistů a pštrosů, jde to přežít jen pomocí medobuchy (medové pivo).
ať žije tradiční kovaná pavučina, zdroj: autorky

turistky na povozu, zdroj: autorky

aspoň nějaká tradice, zdroj: autorky

šlo najít i pár dobových fotek, srdce antropologa zaplesalo! zdroj: autorky

kdybyste to nevěděli, pštrosi jsou v Bělorusku tradiční, zdroj: autorky
Minsk můžu doporučit všem těm, kteří vyhledávají něco jiného než mohou dostat v západních metropolích, vyhledávají architektonickou okázalost (a povznesou se nad její neudržitelností), neočekávají mnoho od poskytnutých služeb, jí brambory a domluví se trochu rusky. Určitě doporučuji se sejít s místními couchsurfery (velký dík Danovi, že našel ty nejlepší!) a poznat město z jiného (nenablýskaného, nedokonale funkčního) pohledu, než o jaký se snaží ze všech sil.

Poznámka pod čarou: Při příjezdu do centra se mě nějaký postarší pár zeptal, jestli jde správně na vagzál...tak jsem jim řekla, že jo :) Se pozná na první pohled...znalkyně...místní...která nádraží minutu před dotazem míjela :) Také se nás jeden Rus ptal na cestu, protože myslel, že jsme místní... nejen v Íránu, ale i v Bělorusku zapadnu!