Saigon

Po příletu do Saigonu jsem s hrůzou zjistila, že jsme přijeli do 10 milionového města, moderního, rušného, ve kterém pořádky a pravidla fungují jinak, než jaký je můj autopilot. Setkání s realitou a tropickým vlhkým podnebím udělal své, že město do svého top nezařadím, ač mělo hipsterské kavárny a hospodu s výběrovými pivy, kde hráli Arcade fire.

Hipstr-panelák, co byt to kavárna

Jedno prvenství ovšem má, jeli jsme z něj na organizovaný zájezd na tunely z války s USA. Samotný výjezd z města trval asi 2h, nejdřív radost, že jedem jen 8 místnou maršrůtkou, brzy nám sklaplo, když nás odvezla jen na sběrné mést. Tam čekání a zmatky, než nás přeřadili do správného autobusu ke správné skupině. Její složení bylo národnostně zápaďácky pestré, nejvíc člověk vnímal americký dívčí jedinečný hlas a přízvuk, kterému nešlo utéct. Pan průvodce měl řeč v angličtině nadrilovanou, pořád se omlouval, že nemá svůj „maj“, „majkrofoun“, že je ho sice hůř slyšet, ale běda jak někdo promluvil, hned jej zpražil, že je to neslušný, a pak nad daným hříšníkem celou dobu stál :D Bych si měla vzít příklad do školy :))

Náš průvodce bez majku s tankem

Tunely jsou jedna velká atrakce, vstup do nich je širokým podzemním podchodem, kde je třeba asi 5 lidí, kteří vám pípnou platnou vstupenku. Jako chápu, že jsem byla mimo, ale tuhle činnost si myslím, že bych ještě zvládla. Tunely neuvěřitelně malé, jak pro hubené hobity! Zapomněla jsem, že mám klaustrofobii a vzpomněla si, až když jsem byla uvnitř…málo světla, stísněný prostor, opocené zdi z 1000% vlhkosti, sauna na 50 stupňů, ušla jsem asi 100 metrů a musela vylézt dřívějším východem. Úplně nevím, jestli se tam vešel americký voják v plné polní… Krom zážitku s tunelem nám ještě ukázali pasti, co připravovali v džungli, jako na zvířata a ještě víc důmyslnější, aby to člověka nezabilo, ale nejvíc zranilo. Bylo mi zle. 

Bodáky se zpětnými háky

Systém tunelů měli hodně důmyslný, šlo v nich přežít i deset let, bylo tam všechno…akorát člověk nespíš přišel o rozum. Vrcholem prohlídky byla možnost si zastřílet z nějakého amerického samopalu. Střílet jsem nešla, jaké překvapení.

Upozorňuji, že i když se do tunelů vydáte sami s průvodcem, stejně v tom komplexu budete konfrontováni s tisícem zájezdů, budete se proplétat s dalšími a dalšími turisty….a zaplatíte víc.

V Saigonu stojí za návštěvu muzeum války. Kromě vystavených vrtulníků a tanků nabízí výstavu fotek od slavného fotografa Roberta Capy. Část expozice byla interaktivní ala koncentrační tábor s vypovídajícíma fotkama, opět mi bylo zle. Absurdní mi přišlo selfíčkaření pištících Američanek s americkými sestřelenými vrtulníky a jinými válečnými stroji. 

Amerikánský vrtulník

Výstava fotek Capy byla velmi komplexní a vyčerpávající, až nějak tam mi došlo, jaká ta válka byla hrozná (operace Agent Orange). V případě, že muzeum nestihnete tady, po celém Vietnamu je jich spousta, všechny mají společnou linku, jsou prezentovány jen z jednoho pohledu – špatní Američané, chudáci Vietnamci, Viet Cong nebyl.

Agent Orange, zdroj: http://apermanentmark.com/wp-content/uploads/environment.jpg

V Saigonu stojí také komunistické papalášské sídlo, heliport na střeše samozřejmostí.

Pracovna

Po výčtu všech aktivit je zvláštní, že se město nezařadilo do top, že? Nespíš to bylo mým střetem s jinou realitou, nepřehledností, vedrem na omdlení a vyčerpáním z cesty a práce. Ve Vietnamu je jen hlavní dopravní prostředek motorka. To znamená, že když je ve městě 10 milionů lidí, je v něm také 10 milionů motorek. 

Motorky, kam se podíváš!

Jsou všude, když už je někde chodník, na kterém neparkují, tak po něm jezdí největší spěchači. Přejít silnici je nemožné, chtěla jsem se podívat do opery, kdy hrají balet Louskáčka, ale radši jsem se té vidiny vzdala, než abych nadbytečně přecházela. Přechody pro chodce existují, jsou u nich i světla, ale zásadně na chodcovu zelenou jezdí víc motorek ze všech směrů. 

Tohle se rozjede na vaší zelenou

Taktika přecházet s místními v hloučku a nechat se jimi obalit, aby se člověk ochránil z každé strany, nefungovala, místní totiž nepřecházeli. Místní totiž nechodili, místní jen jezdili na motorkách. Jediní pěšáci byli zmatení turisté. 

Takový běžný provoz

Po dvou dnech opouštíme Saigon a já už přecházím klidnou chůzí a s jistotou, že na mě jedoucí tisícovka strojů, se mi nějakým zázrakem vždy vyhne. Řekněme, že každé další navštívené místo pro mě bylo z hlediska přesunů složitější zkouškou, jež vyvrcholila v Ha Giang, ale ten až v závěru.

Pokračování v Hoi An.