Po zpožděném
letu do Danangu a překombinování sdíleného taxi kvůli úspoře peněz, které se
vykompenzovali natotál ožralým Irem, přijíždíme do města Hoi An. Menší útulné
město s centrem chráněným UNESCO. Hotel sice trochu vzdálen z centra,
ale soukromá snídaňová terasa s výhledem na řeku vše vykompenzovala.
Snídaně, ještě spím. |
Zkouška
č. 2 pro mě bylo ježdění na kole. Taková hloupost říkáte si, vždyť jsem
zkušený jezdec, v Sevillákově jsem to zvládala na kolech
v havarijních stavech bez brzd, sjetých pneu a bez helmy. Jenže tam byly
cyklostezky, na kterých byl jezdec číslo 1, tady jsem byla já posledním článkem
dopravního řetězce.
Na pláž jsme na kolech ale dojeli. |
Centrum bylo
hotový kulturní skanzen, ve kterém se čas zastavil v 19. století.
Místní veřejný rozhlas pouštěl klasickou hudbu – Vivaldi, Albioni, Bach
(skladby na příčnou flétnu), aby dotvořil atmosféru…nicméně tahle kombinace
skanzenu, zastaveného času a hudby způsobila spíš hororový pocit dokonalosti od
Hitchcocka.
Napodobuji tu sochu vedle mě |
Snímek podpořil i zájezd jedoucí na cyclo (rozuměj tuktuk bez
motoru, nebo rikša na kolech). Vozený jedinec sedí rozvalený vpředu, za ním fyzická
maká jezdec. Rychlostí tak metr za minutu se pohyboval celý autobusový zájezd
(tzn. nekonečná řada vozítek), rozvalenci nebyli staří koloniální
Francouzi, nýbrž ti novodobí – Číňani. (Číňany obecně nemají rádi, berou jim
ostrůvky na severu, kupují kořeny nějakých stromů, tím, že je uřežou, tak strom
uschne; poptávka po buvolích kopytech a rozích se tak zvýšila (a tím i cena
zvířete), že si je místní už nemůžou dovolit tolik kupovat a chovají se, jako
kdyby jim to tam patřilo…náhoda?:)
Novodobý kolonialismus |
Romantické typy
si město užijí večer, město je laděné svým osvětlením do
žluto-oranžovo-červené, řeku křižují bárky a jednorázové papírové svícny se
svíčkami, jež kotví někde v bordelu za městem.
UNESCO Hoi An |
Hoi An je známý
pro své krejčí, kteří vám ve velmi krátkém čase ušijí na míru cokoliv. Jeden
obchod vedle druhého, vystavené podobné zboží, krejčí nahání a chtějí vás
pečovat. Naštěstí jsem díky rychlému doporučení (vřelý dík Káťo a Markét!)
zjistila, kam máme zajít – poměr cena/výkon (Thong Phi, 28 Le Loi Street). Celý proces
je takové divadelní představení. Přijdete do obchodu, zeptají se vás, kolik
máte času, jakou máte představu (s tou nepřipraveným pomůžou šanony plnými
obrázků s oblečením od všech předních návrhářů a Dan, který ví, co mi vybrat), pak už jen výběr barev,
látek a sběr vaší míry. Od prodavačů úsměvy na všechny strany, s cenou si
nemáte dělat worry a to, že jste pretty je samozřejmostí (po které jsem vždy
zrudla) a jaké mám štěstí, když ji Dan sundával balíky látek z polic. Po
odchodu se rozběhne šicí maraton, co jste si v devět večer objednali, si
jdete vyzkoušet odpoledne druhý den. Mně krejčí nějak fandil, všechno mi bylo
úzké, naštěstí bylo kam rozšiřovat.
Večerní střešní kavárna |
Horší to měl Dan…u kabátu střihli kapsy moc
nízko do stylu prvotřídního vaguse z Hlaváku…a střižený kapsy neposunete
snadno, musí se vyměnit celý přední díl. Včerejší úsměv slečny Niny se
rozplynul v naštvání…brzy přešel v nasrání, měli jsme výhrady ke
knoflíkům. Jejich barevnost a styl se nepotkal s naší představou. Byly tam
našité ty nejlevnější knoflíky pod sluncem, které na vás při pohledu přímo
křičely, tadyyyy, jsem čínský nejlevnější výrobek a teď ti úplně shodím tvoje
krásný na míru ušitý z kvalitních látek oblečení! Následující den jsme
hned ráno projeli na kole všechny jejich dílny, zjistili, že mají všude tyhle
hrůzy a už si nestěžovali. Ani nevím, jestli naši výhradu pochopili, mohli by
ji využít jako konkurenční výhodu, je to ta třešnička na dortu, kterou hledá
každý bezradný turista, který chce někde utratit peníze a neví kde. Kapsy u
kabátu byly přešité. Proběhla i předposlední zkouška, pár drobností, pro které
jakmile jsem ze sebe sundala dané věci, tak už přijela nějaká slečna a vezla si
to domů upravit, abych si to mohla za hodinu opět finálně zkusit. V závěru
spokojenost na obou stranách, my z přešitých kapes, slečna Nina s „tajně“
užitým pro nás nevýhodným kurzem dollar – vietnamský dong, ale já jí viděla,
ten rozdíl byl tak malý, že jsem nechtěla kazit tu atmosféru „win win“. Teď dělám v Praze parádu v novém
kabátu a v koutku duše doufám, že jej po nocích nešily děti.
Po Louskáčkovi |
No comments:
Post a Comment