Saturday, December 31, 2016

Hoi An

Po zpožděném letu do Danangu a překombinování sdíleného taxi kvůli úspoře peněz, které se vykompenzovali natotál ožralým Irem, přijíždíme do města Hoi An. Menší útulné město s centrem chráněným UNESCO. Hotel sice trochu vzdálen z centra, ale soukromá snídaňová terasa s výhledem na řeku vše vykompenzovala.
Snídaně, ještě spím.
Zkouška č. 2 pro mě bylo ježdění na kole. Taková hloupost říkáte si, vždyť jsem zkušený jezdec, v Sevillákově jsem to zvládala na kolech v havarijních stavech bez brzd, sjetých pneu a bez helmy. Jenže tam byly cyklostezky, na kterých byl jezdec číslo 1, tady jsem byla já posledním článkem dopravního řetězce.
Na pláž jsme na kolech ale dojeli.
Centrum bylo hotový kulturní skanzen, ve kterém se čas zastavil v 19. století. Místní veřejný rozhlas pouštěl klasickou hudbu – Vivaldi, Albioni, Bach (skladby na příčnou flétnu), aby dotvořil atmosféru…nicméně tahle kombinace skanzenu, zastaveného času a hudby způsobila spíš hororový pocit dokonalosti od Hitchcocka. 
Napodobuji tu sochu vedle mě
Snímek podpořil i zájezd jedoucí na cyclo (rozuměj tuktuk bez motoru, nebo rikša na kolech). Vozený jedinec sedí rozvalený vpředu, za ním fyzická maká jezdec. Rychlostí tak metr za minutu se pohyboval celý autobusový zájezd (tzn. nekonečná řada vozítek), rozvalenci nebyli staří koloniální Francouzi, nýbrž ti novodobí – Číňani. (Číňany obecně nemají rádi, berou jim ostrůvky na severu, kupují kořeny nějakých stromů, tím, že je uřežou, tak strom uschne; poptávka po buvolích kopytech a rozích se tak zvýšila (a tím i cena zvířete), že si je místní už nemůžou dovolit tolik kupovat a chovají se, jako kdyby jim to tam patřilo…náhoda?:)
Novodobý kolonialismus
Romantické typy si město užijí večer, město je laděné svým osvětlením do žluto-oranžovo-červené, řeku křižují bárky a jednorázové papírové svícny se svíčkami, jež kotví někde v bordelu za městem.
UNESCO Hoi An
Hoi An je známý pro své krejčí, kteří vám ve velmi krátkém čase ušijí na míru cokoliv. Jeden obchod vedle druhého, vystavené podobné zboží, krejčí nahání a chtějí vás pečovat. Naštěstí jsem díky rychlému doporučení (vřelý dík Káťo a Markét!) zjistila, kam máme zajít – poměr cena/výkon (Thong Phi, 28 Le Loi Street). Celý proces je takové divadelní představení. Přijdete do obchodu, zeptají se vás, kolik máte času, jakou máte představu (s tou nepřipraveným pomůžou šanony plnými obrázků s oblečením od všech předních návrhářů a Dan, který ví, co mi vybrat), pak už jen výběr barev, látek a sběr vaší míry. Od prodavačů úsměvy na všechny strany, s cenou si nemáte dělat worry a to, že jste pretty je samozřejmostí (po které jsem vždy zrudla) a jaké mám štěstí, když ji Dan sundával balíky látek z polic. Po odchodu se rozběhne šicí maraton, co jste si v devět večer objednali, si jdete vyzkoušet odpoledne druhý den. Mně krejčí nějak fandil, všechno mi bylo úzké, naštěstí bylo kam rozšiřovat. 
Večerní střešní kavárna
Horší to měl Dan…u kabátu střihli kapsy moc nízko do stylu prvotřídního vaguse z Hlaváku…a střižený kapsy neposunete snadno, musí se vyměnit celý přední díl. Včerejší úsměv slečny Niny se rozplynul v naštvání…brzy přešel v nasrání, měli jsme výhrady ke knoflíkům. Jejich barevnost a styl se nepotkal s naší představou. Byly tam našité ty nejlevnější knoflíky pod sluncem, které na vás při pohledu přímo křičely, tadyyyy, jsem čínský nejlevnější výrobek a teď ti úplně shodím tvoje krásný na míru ušitý z kvalitních látek oblečení! Následující den jsme hned ráno projeli na kole všechny jejich dílny, zjistili, že mají všude tyhle hrůzy a už si nestěžovali. Ani nevím, jestli naši výhradu pochopili, mohli by ji využít jako konkurenční výhodu, je to ta třešnička na dortu, kterou hledá každý bezradný turista, který chce někde utratit peníze a neví kde. Kapsy u kabátu byly přešité. Proběhla i předposlední zkouška, pár drobností, pro které jakmile jsem ze sebe sundala dané věci, tak už přijela nějaká slečna a vezla si to domů upravit, abych si to mohla za hodinu opět finálně zkusit. V závěru spokojenost na obou stranách, my z přešitých kapes, slečna Nina s „tajně“ užitým pro nás nevýhodným kurzem dollar – vietnamský dong, ale já jí viděla, ten rozdíl byl tak malý, že jsem nechtěla kazit tu atmosféru „win win“. Teď dělám v Praze parádu v novém kabátu a v koutku duše doufám, že jej po nocích nešily děti. 
Po Louskáčkovi
Jedeme do Hue.

No comments: