Saturday, December 31, 2016

Phong Nha

Z Hue opět busmo do NP Phong Nha. Cesta je veselá, jsme totiž přidruženi k organizovanému zájezdu. Jízdenky na bus totiž zařizují většinou hotely/hostely, ráno pro vás pak přijedou před hotel. Průvodce byl hodně akční, přezdíval si „seven“…(haha, jako sedmá z devíti?). Zastávka na odpočívadle, v křesťanském poutním místě, na kterém se nachází částečně vybombardovaný kostelní skvost od Francouzů. 
Vybombardovaný kostel vlevo předu

Dále novodobý amfiteátr s Ježíšem, který má za sebou houbově pohádkové kulisy, vypadá, jako kdyby si někdo šlehnul, když to projektovat.
Houbičkový Ježíš

No a vedle toho všeho v místě staví největší křesťanský kostel…jenž je poznat pouze křížem, ostatní je asijská architektura. 
Největší křesťanský kostel Vietnamu
Mimochodem křesťanů je ve Vietnamu asi 7 %, ostatní náboženství jsou na tom takto buddhismus cca 9 %, a pak islám a další východní náboženství vždy pod procento. Docela překvapivá ta nízká procenta, že? Stejně na každém kroku vidíte nějaké obětiny, u stromů jsou vonné tyčinky a v chrámech jako oběť bohům třeba coca cola a cigarety.

Národní park je v posledních letech známý objevenými Angličany krasovými jeskyněmi. Je tu jedno prvenství – jeskyně s názvem Hang Son Doong je největší na světě (její největší síň dosahuje pětikilometrové délky, strop se klene v dvousetmetrové výšce a nejvyšší stalagmity (tedy krápníky rostoucí odspodu) tu dosahují až sedmdesáti metrů! zdroj: http://nedd.tiscali.cz/navstivte-nejvetsi-jeskyni-sveta-v-uchvatnem-videu-248804).
Kdybyste se do ní chtěli vydat, stačí se jen zapsat na 3letý pořadník rezervací, uspořit asi 100 000 korun a jít týden džunglí, nebo kliknout sem na odkaz a podívat se na krátké video. My zvolili méně náročnější variantu do Hang Tien, rezervace měsíc předem u cestovky Oxalis, cca 2,8tis./os. a dohromady 5 hodinový pochod džunglí. 
Parta hic
Osmičlenná skupina (Švýcarka, 2 Američanky, 3 Japonci a my) turistů, průvodce tentokrát se jménem Ken a nosič. Cesta džunglí byla překvapivě nenáročná, žádní hadi, žádní komáři po období dešťů, všude ticho a bláto a možná pijavice, ale ty jsme eliminovali módním výstřelkem – ponožkami přes kalhoty (vypadali jsme jak zájezd trotlů, nosič vedle nás šel v sandálech:D…ale lepší trotl než pijavice v noze). Jeskyně byla ohromující, všude byla krasová jezírka, po kterých jsme museli šplhat. 
Jezírka
Žádné záchranné provazy ani pomocné můstky. V Evropě by takové místo určitě neotevřeli. Člověk se spoléhal jen sám na sebe, helmu a čelovku, v jeskyni byla totiž tma jak v pr. Ani jsme nedošli na místo, kam se běžně chodí, uvnitř jeskyně byla rozvodněná řeka, která nešla přebrodit. Byla jsem celkem ráda, proud vypadal hodně silný a po jeho stržení by nás už asi nikdo nenašel. 
To světlo jsem já
Byla jsem překvapená, co se mi rojilo kolem svítilny mušek a z všudypřítomného padajícího popílku. Celou výpravu zajišťuje cestovka Oxalis, založili prý Britové a snaží se být udržitelná a zodpovědná vůči okolí, potraviny kupuje od místních vesnic, nenechávám za sebou odpadky, ale komposty a tak, docela příjemné zjištění.
Projížďka na kole v parku
Ve Phong Nha jsme si vybrali to nejdražší ubytování Vietnamu, obrázky na bookingu byly nepřekonatelné. Průzračně modrá voda v řece na koupačku, okno z pokoje přímo na řeku, domácí prý úplně zlatí. Po příjezdu na místo dost pršelo, do zavazadlového prostoru autobusu dost teklo, takže krosny úplně durch, naše oblečení durch, 10000000% vlhkost, nic neschlo, teplota z 30 stupňů spadla pod 20. Řeka zakalená, pokoj s oknem na ní obsazený (domácí inzerují nejen na bookingu:D). Naštěstí desetilůžák byl prázdný. 
Průzračná modrá řeka
Zlaté srdce domácích ale přetrvalo, neuměli sice prakticky nic anglicky, ale to k pití místní kořaly úplně nepotřebujete.
Rýžové víno s mrtvými včelami

A ti, co nám obsadili pokoj, byli moc milí Indové a pozvali nás do Indie, moje do té doby noční můra, ale jestli opravdu Darjeeling vypadá jako ve filmu Darjeeling Limited od Wese Andersona, tak jedem!
Filmový plakát, zdroj: Terryho ponožky
Pokračování v Bai tu long bay!

Hanoi

Blížíme se do konce.


V Hanoi jsem zjistila, že Vietnamci umí chodit. Cesta kolem centrálního jezera byla o víkendu pro motorky uzavřená. Kolem jezera se od rána (5:30) cvičilo ve skupinkách na reprodukovanou hudbu od aerobicu, přes tango až po badminton (bych si tak zahrála!). 
Badminton

Dopoledne cvičení vystřídaly různé hry a korzující rodiny, které si to vyloženě užívaly, odpoledne hrály živé kapely! Hlavní uzavřená tepna to zvládla, nikdo si nelehal na vozovku, že s uzavřením nesouhlasí, troufám si říct, že se o tom měsíce nediskutovalo na sociálních sítích, jako když se na odpoledne uzavře Smetanovo nábřeží…eh!


Celkově Hanoi se nám líbila o dost více než Saigon (Vietnamci mají opačný názor). Staré malé centrum, uličky, ve kterých se neustále ztrácíte, protože mění svůj vzhled během dne – ráno vše zavřené, odpoledne kavárny, pak obchody, večer se zas vše přeskupí, pří. uzavře pro motorky, obchody tak expandují po celé šíři ulice. 
Někde vedle je mauzoleum s Ho chi minhem, neviděli jsme ho, odjel zrovna na balzamovací kůru do Moskvy
Noční život – bary kam se podíváš, které fungují pouze do půlnoci! Pak jak mávnutím kouzelného proutku se během minuty vše zavře, projede uklízecí služba a policie a je klid. Rozjuchaní turisté se někam zavřou do uzavřených posh barů. Kdo chce pivo, nejlepší volba je poměr cena/výkon/historie značka Bia hoy. Za našeho bratříčkování s Vietnamem je Češi naučili vařit pivo, do teď je to jedno z mála točených piv za 5 tis. dongů (tzn. asi 6Kč/0,4l!) a je to o dost víc pitelnější než všechny ty hajnekeny a hudy. Hlava z toho ráno bolí stejně.


Něco pro etnology a antropology, místní muzeum minorit ve Vietnamu, udává se, že jich je to kolem sta.
z muzea kroje severu
Zapadlé, až nudně poklidné slávou přešlé větší jezero na severu města. 
Swan Lake II

A co dál? Snad závěrečná děkovačka, kdo si tyhle paměti přečetl, smekám a zvu vás na drink. Jak s oblibou říkám, píšu si to sem podrobně, abych měla na co vzpomínat…asi jako celé Vánoce koukám na svoje taneční videa pořád a pořád dokola.

Všechny fotky zde...teda výběr 
Večerní Hanoi

Ha Giang

Ušetřili jsme si 3 dny na hory. Sapu jsme po varováních vynechali, turista, kam se podíváš. Zato Ha Giang…křivolaká úzká silnice vlnící se v převýšení až tisíc metrů.
První a poslední bez samospouště
Bylo jasné, že budeme půjčovat motorku = jednu! Já klidná, že už jako spolujezdec jsem po Praze jela a vím, že v zatáčce se má naklonit ve směru. Klidná jsem byla až do vstupu do půjčovny s motorkami. Pán nám vysvětlil, že na jednu motorku to nevidí, že rozhodně dvě, proč taky jednu, žejo…když na tom vydělal dvakrát víc :D Hluboce jsem polkla a souhlasila, největší zkouška nastala.
Já a moje Yamaha
Pán nám vysvětloval výkony a příkony a kdovíco…úsměv na tváři mu trochu zřečovitěl, když jsme ho požádali, ať nás s tím naučí jezdit, že to neumíme. Touha po penězích za pronájem za tři dny byla silnější, tak nás to naučil = jednou jsem se projela s ním (a nechtěl se mnou jet, se mě asi bál), pak už sama, dokonce dala i blikr, když jsem přijížděla k půjčovně na Yamaha Sirius (stylish edition). Ale zas tak horký to první den nebylo, resp. ten den si moc stresem nepamatuju. Neustále jsem zapomínala vypínat plyn, když jsem řadila…motor naštěstí neupadl. Dále si neustále pletla brzdu s plynem….vždy, když jsem potřebovala zabrzdit, tak jsem přidala plyn. Byl to pro můj mozek zmatek, sedím na kole nebo v autě (který jsem řídila naposledy před 10 lety). Druhý den už jsem řadila celkem ok (pár krát jsem podřadila místo přidala rychlost :D) a třetí se už dokonce koukala kolem sebe! Stres za všechno se vyplatil, dohromady jsme ujeli přes 300 km trasu Ha giang - Quan ba - Yen minh - Meo vac - Dong van - Yen minh - Ha giang (více na http://vietnamcoracle.com/ha-giang-extreme-north-motorbike-loop/).
Pohled na Quan ba (tuším)
Ha Giang je oblast úplně na severu Vietnamu, blízko hranic s Čínou. Žije v ní mnoho národností, pro antropology a etnology úplný ráj na zemi! Vidíme všechno „live“, opravdu tak pořád žijí = okopávají půdu na příkrých svazích mezi kameny (terasovitá políčka, ale nejen ta!).
Terasovitá políčka
Mají svůj jazyk, který zněl jako mlaskání a klapání, nosí tradiční oblečení (velmi barevné, holky podvlíkačky, přes to sukně, boty – plastové pantofle bez ponožek; upozorňuju, že ve 2 tisících už spadla teplota pod 10 stupňů). 
Ptám, který místo řeči mlaskal
Pracují hlavně děti a ženský, vždycky něco nesou, nějakou kládu, nebo náklad roští, nebo něco okopávají u cesty mezi kameny. 
Ženský makaj
Děti nosí menší děti, všechny jsou neuvěřitelně unudlený. Sice se na vás smějí, ale hluboko v jejich očích vidíte smutek. 
Děti nosí menší děti
Míjeli jsme i školy. Kamarád Petr, co teď žije ve Vietnamu ovšem říkal, že ne všechny mají sociální zařízení a vůbec nějaké zázemí. My viděli jen propagandistické plakáty a vlaky na plotech. 
Propaganda na každém kilometru
Otázkou je, kolikrát týdně jdou do školy a kolikrát tahají klády po kopcích. Žebrající babičku s lákadlem malou bosou holčičkou jsme potkali jen jednou. Pěkně nám vynadala, když od nás nedostala peníze (další den by tam totiž stály 2 babičky a za rok by už přestali pracovat všichni)…jestli pojedete kolem, vemte nějaké pastelky. Prvně jsem pocítila morální výčitky, jak si tam jezdím na motorce, obdivuju tu nádheru, původní život, políčka, přírodu…a za 3 dny odjedu.
Řeka se prorvává skalami
Příroda byla okouzlující, i když jsme projížděli mimo sezónu rýžových políček, byl příšerný opar a zamračeno. I tak je krajina se špičatými kopci magická jako Avatar, všude nějaké rozhledy a vyhlídky. Pro mě asi nejlepší čistička hlavy a odproštění od všech těch dospěláckých věcí, hypoték, prací, doktorátů, porodů dětí a tak. 


Serpentiny a tisícové převýšení denním chlebem
Několikrát mi vyvstala v hlavě myšlenka…pane doktore, vy jste se zase kochal! Jak se dostanete do toho mimózního stavu, přestanete dávat pozor na cestu (a pak zazmatkujete a spletete si plyn a brzdy :D). Nástrahy ale číhaly všude, co půlhodinu vás míjel autobus užívajíc si serpentin ve velké rychlosti. Nákladní vozy a další těžká technika nás taky neřešetřila, cesta se opravuje, rozšiřuje, někde dají možná i nějakou ochranu na padající kamení ze skal (ale to si asi jen vsugerovávám:D). Zúžení či uzavření části vozovky během oprav bylo nemožné, vyhýbali jsme se, kde to šlo. Pro mě asi nezapomenutelný moment, když jsem na štěrku objížděla bagr, který se lžící otáčel přímo na mě, vedle dělník, který viděl můj děs v očích, přidávám plyn místo brzdy, děs v jeho očích…má přední brzda na poslední chvíli vše zachránila.
Bagr a já
Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového napíšu, ale vážně mě to ježdění bavilo na té MOTORCE! Možná je to tím, že jsem byla opitá Danovou podporou, jak mi to krásně jde a že jsem jezdila v ne tak velkém provozu a tím, že jsou na pomalou jízdu zvyklí, ve městech jsem mohla jet 20 km/h a nebyl to problém, kdo jel náhodou rychleji, objel mě bez všech prostředníčků a klepání si po čele. Auta motorky respektují, asi proto, že jsou v menšině.
Vyjíždím voe!
Kuchyně opět přizpůsobená prostředí. Lezavou zimu z vás vyžene pořádný vývar – Lau. Na stole máte vařič, ve kterém si sami vaříte kotel zeleninového vývaru s mrkví, dýní, bramborami a objednaným masem (např. kousky celého kuřete, tofu apod.). Jakmile to celé sníte, přilijí vám nový kotel…Velká žranice hadr. Neporozuměla jsem jen jedné věci, do měst přijede z hor víc lidí, kteří jsou na kost promrzlí a rádi by si dali čaj. Ovšem ten nám nebyl nikdo ochotný udělat, že musíme do kavárny, ale ty byly zavřené. V jídelnách mají konvičky taky, ale čaj vám z nějakého záhadného důvodu neudělají.
Málem mi praskl žaloudek
Nerada se vracím na stejná místa, ale sem bych se ještě někdy vrátila na další čas a projela i místa mimo hlavní trasy. Tak snad bude ještě někdy příště. Hurá do Hanoie!

Bez komentáře


Bai tu long bay

Po národním parku Phong Nha měníme plány a přeskakujeme Ninh Binh, abychom ušetřili čas na sever na hory…ale to až další příspěvek. Teď jedeme na moře! Děsíme se recenzemi o Ha long bay (denně mimo sezonu vyplouvá přes 500 lodí s turisty) a raději volíme dražší, delší variantu zato bez turistů na Bai tu long bay. Jediná cestovka, která tam dělá zájezdy je Ethnic travel, na stránkách se opět dočtete o její udržitelnosti a zodpovědnosti k okolí. Výlety jen pro menší skupiny, navíc díky sezóně jsme jeli jen ve 4 + průvodce. Průvodce byl asi nejbystřejším průvodcem Vietnamu, když jsme řekli, že jsme z Čech, vytáhl atlas a hledat naši republiku. Po chvíli to vzdal a ptal se mě, tak jsem mu ukázala do středu Evropy, vytřeštil oči se slovy, že si myslel, že žijeme…a jeho prst se zabořil do středu Sibiře! Můj lehce zděšený výraz se hned uklidnil, když říkal, že příbuzní dřív jezdívali do Československa, když jsme byli ještě brati, a že si myslel, že je to někde v Rusku (teda CCCP, teda SSSR).
Průvodce, Švýcaři a jídlo během té nejlepší krajiny venku
Zpátky do zátoky, cesta z Hanoi trvala na pobřeží asi 6 hodin, cestu lemovaly pole s hřbitovy, obchody se vším možným – od opraváren motorek, až po dlažby a úzké baráky (úzké kvůli dani z uliční čáry + se dům půlí dětem, aby se nepohádaly, kdo si v garáži otevře živnost). Baráky vypadají jako takové 4 patrové nudle s lomenou střechou, balustrádami, antickými sloupy, nezapomeňme na chromované zábradlí!, okna zásadně jen na úzkých stranách. Každý dům je jinak vysoký i rozdílně odsazený od silnice…jediným pojítkem je nevkus. Občas byla od silnice vidět přezdobená vila ala šlehačkový dort, ve kterém by se jistě nestyděl bydlet ani Ludvík XIV.
Hubené baráky
Ptali jsme se, jestli to není nebezpečné mít hřbitov na poli. Prý ne, proč? Nakonec nám pan průvodce vysvětlil, že po smrti pohřbí rakev na klasickém hřbitově, po třech letech rakev vytáhnout, vezmou ostatky a dají je to truhličky, kterou vloží do mohyly, která čím větší, tím lepší vůči okolní žijící společnosti. Na starost to má nejstarší syn, proto je dobré mít kluky a ne holky, ale jinak vůbec nesměřují k tomu samému problému jako v Číně a Indii.
Druhý hřbitov
Nakládáme se loď a vyplouváme mezi tisíce křivolakých ostrůvků trčících z moře. Hned mi v hlavě zní znělka Jamese Bonda, jedna bondovka se tu totiž točila! 
Jsme tu jediní turisté
Průplav ostrovy neměl chybu, vlastně jednu jo…hned po naloděni jsme dostali jídlo a museli ho jíst v podpalubí, kde sice okna jsou, ale jíst a vnímat tuhle krásu, to nejde. Na zpáteční cestě jsem zákaz odchodu od jídla ignorovala a vnímala tu nádheru z vrchní paluby. 
radost i ze 30tého pokusu focení

Po pár hodinách plavby kotvíme v jedné zátoce, kde nasedáme na kajaky a obeplouváme jeden ostrov. Ano, vtipná nezapomenutelná historka, bála jsem se, že jsme se ztratili, i když jsme ostrov objížděli do kola. 
Kajaky
Byl tam takový klid a ticho, jen byly slyšet kapky, které kapaly z pádla. Ve vodě byly malé bójky, což jsme se posléze dozvěděli, že to jsou chovné sítě na ústřice…kilo ústřic za 1,5 dollaru, nekup to! 
Chov ústřic
Na večer odplouváme na nedaleký ostrov, sami si připravujeme spring rolls (dostala jsem za úkol nastříhat skleněné nudle, byla jsem trochu naštvaná, že „pracuju“ jen já, po chvíli ostatní dostali sekáček a sekali houby…:D). Po večeři zajímavé debaty, třeba ta o propagandě – aneb ke komunismu cesta dlouhá a abychom tu cestu zvládli, musíme udělat mezikrok ke kapitalismu :D Ale prý tomu náš průvodce nevěří :) 
Čistá vyfoukaná hlava
A taky nám vysvětlil, proč do kávy dávají kondenzované mléko, dřív a vlastně ani moc teď nemají mléko, místní krávy nejsou na mléko. Proto konzervují mléko cukrem a pijí ho jen občas…v kávě (cafe su-da, dokonalé spojení kávy, salka, ledu proti točení hlavy) jím ale vůbec nešetří. Mimochodem…sýr…jediná značka je tu veselá kráva se svým taveňákem! Když si objednáváte banh mi (bagetu) a píší tam with cheese, tak počítejte s tím, že vám tam nalámou jeden taveňákový trojhránek! Mňam! :D
Prodej mušlí
Druhý den po snídani odjíždíme na kolech proti šílenému větru na koupačku na pláž bez koupačky, zima a studené moře…zato ta prázdná pláž a klid! 
Přírodní fén
Pak už zpět na loď a odjezd zpátky do Hanoie. Prý jsme měli štěstí, o trochu silnější vítr a už jsme zůstali pár dní uvězněni na ostrově! Pár dní?! Našich ušetřených pár dní na nejlepší výlet všech dob…HaGiang!

Hue

Z Hoi An busmo do Hue. Pro negurmány toto město doporučíme přeskočit. Krom jídla je tu celkem pěkný královský palác, poklidné místo, kde si odpočinete od stresu uhýbání motorkám. V královském komplexu jsou znovuobnovené paláce po americkém vybombardování, zahrady podobné těm kroměřížským a třeba suprmoderní tenisový kurt s velkou cedulí, na které je vysvětleno, že poslední král byl fanda do sportu a ve Francii si zamiloval tenis…tak jen aby bylo zřetelné, že to není výmysl současných papalášů, kteří si sem chodí pinkat.
Studentky...nový předmět ve škole - šerm selfie tyčí
Pro nás gurmány bylo Hue ovšem jídelní Mekkou. Food tour z lounláče sice doporučovala nějakého Toma za 50 koláčů…ale když tu jídlo stojí 30 Kč…svědomí s vyhozením peněz se ozvalo velmi brzy. Našli jsme jinou tour…za 22 dollarů, kterou jsme díky nesezónně usmlouvali na 18 dollarů/osoba (i tak to byl rozpočet na jídlo na několik dní!). 
Sušené pikantní sépie aneb prodávám u silnice pečené patáty
Tour byla soukromá jen pro nás dva a průvodce, nejdřív jsme vyzkoušeli místní pochoutky – rýžové těsto s něčím v banánových listech, …. Jídlo dostávalo grády, polívka s malýma mušličkama (myslela jsem, že je to mleté maso:), polévky s vepřovým, hovězím masem, širokými a úzkými nudlemi, … Vrcholem byla ještě nenarozená kachnička ve vejci, které se uvaří ve vroucí vodě, pak jej rozklepnete a je v nich to nejjemnější maso pod sluncem. 
Kachnička
Myslete si o mně, co chcete, ale ochutnala jsem to. Jak jsem zjistila po cestě po Vietnamu, jídlo je hodně determinováno kulturou. Švýcarský pár, který nás odsoudil, že jsme kachničku snědli, posléze přiznal, že koňskému masu se u nich doma nic nevyrovná, a jak potvrdila jiná švýcarská vegetariánka, maso nepozřu, ale koni neodolám nikdy. U gurmánských zvláštností bych ještě zůstala a zmínila jednu hoanskou kuriozitu…prasárnu…sépii plněnou vepřovým masem aneb to nevymyslíš! :)
Sépie plněná vepřovým masem
V Hue jsme pronikly do místní kultury nejen jídelní, ale každodenní studentské. Místní univerzitní studentky zjevem základní školy nás oslovily, jestli bychom s nimi necvičili chvíli angličtinu. Dozvěděli jsme se, že ve škole tráví většinu času, ale spíš nám přišlo, že kvantita převládá nad kvalitou, studentka posledního ročníku učitelství angličtina neuměla téměř nic. Školství je placené snad již od základky, vše platí rodiče, na brigády nechodí, ani nikde necestují, ani do spřátelených zemí. A vůbec, Česká republika nemůže být republika, protože na světě je jen pět republik, ta jejich, Kambodža, Laos, Severní Korea, Čína a Kuba. Pojmy jako demokracie a zejména kapitalismus byly dost neznámé…úplně nevím, jestli je naše vysvětlení uspokojilo, jelikož přišla otázka podpásovka, a je tedy kapitalismus dobrý, nebo špatný?! 
Kapitalismus s pětiletkou
Každodennost doplnil ještě pan průvodce z food tour. Veškeré veřejné služby jsou tvrdě placené. Děti mají proto jen max. dvě, je to fuška to všechno uplatit. Karaoke barů je ve Vietnamu hodně, protože dřív to byla jediná povolená zábava, teď už jsou i trochu hospody. Místní chodí brzy spát (už třeba v deset), aby mohli ráno ve čtyři vstávat. A to můžu pomocí techniky pozorování potvrdit, noční život tu není takový jako v jižanských státech a ráno se vaří polévky a po páté ráno už se v ulicích (aspoň Hanoie) poctivě cvičí, ale to až později.

Projížďka na dračí lodi, na přídi obětiny
Ještě poslední věc z Hue. Během food tour mi řekl jeden pán v bistru, že vypadám jako hollywood star, konkrétně z Harryho Pottera. Harryho sice nesleduju, ale odhadla jsem to na Hermionu. Dan to pak shrnul, že je vtipný, jak jim Evropani přijdeme všichni stejní a nerozeznají nás od sebe jako my je :D Ale mě to stejně těší…vypadat takhle :D
Emma Watson, zdroj: google
Od té doby jsem jela od Suede písničku Filmstar včetně zpěvu se sluchátkama, libůstka v mém podání…policie naštěstí nepřijela :D

Pokračování v NP Phong Nha.

Hoi An

Po zpožděném letu do Danangu a překombinování sdíleného taxi kvůli úspoře peněz, které se vykompenzovali natotál ožralým Irem, přijíždíme do města Hoi An. Menší útulné město s centrem chráněným UNESCO. Hotel sice trochu vzdálen z centra, ale soukromá snídaňová terasa s výhledem na řeku vše vykompenzovala.
Snídaně, ještě spím.
Zkouška č. 2 pro mě bylo ježdění na kole. Taková hloupost říkáte si, vždyť jsem zkušený jezdec, v Sevillákově jsem to zvládala na kolech v havarijních stavech bez brzd, sjetých pneu a bez helmy. Jenže tam byly cyklostezky, na kterých byl jezdec číslo 1, tady jsem byla já posledním článkem dopravního řetězce.
Na pláž jsme na kolech ale dojeli.
Centrum bylo hotový kulturní skanzen, ve kterém se čas zastavil v 19. století. Místní veřejný rozhlas pouštěl klasickou hudbu – Vivaldi, Albioni, Bach (skladby na příčnou flétnu), aby dotvořil atmosféru…nicméně tahle kombinace skanzenu, zastaveného času a hudby způsobila spíš hororový pocit dokonalosti od Hitchcocka. 
Napodobuji tu sochu vedle mě
Snímek podpořil i zájezd jedoucí na cyclo (rozuměj tuktuk bez motoru, nebo rikša na kolech). Vozený jedinec sedí rozvalený vpředu, za ním fyzická maká jezdec. Rychlostí tak metr za minutu se pohyboval celý autobusový zájezd (tzn. nekonečná řada vozítek), rozvalenci nebyli staří koloniální Francouzi, nýbrž ti novodobí – Číňani. (Číňany obecně nemají rádi, berou jim ostrůvky na severu, kupují kořeny nějakých stromů, tím, že je uřežou, tak strom uschne; poptávka po buvolích kopytech a rozích se tak zvýšila (a tím i cena zvířete), že si je místní už nemůžou dovolit tolik kupovat a chovají se, jako kdyby jim to tam patřilo…náhoda?:)
Novodobý kolonialismus
Romantické typy si město užijí večer, město je laděné svým osvětlením do žluto-oranžovo-červené, řeku křižují bárky a jednorázové papírové svícny se svíčkami, jež kotví někde v bordelu za městem.
UNESCO Hoi An
Hoi An je známý pro své krejčí, kteří vám ve velmi krátkém čase ušijí na míru cokoliv. Jeden obchod vedle druhého, vystavené podobné zboží, krejčí nahání a chtějí vás pečovat. Naštěstí jsem díky rychlému doporučení (vřelý dík Káťo a Markét!) zjistila, kam máme zajít – poměr cena/výkon (Thong Phi, 28 Le Loi Street). Celý proces je takové divadelní představení. Přijdete do obchodu, zeptají se vás, kolik máte času, jakou máte představu (s tou nepřipraveným pomůžou šanony plnými obrázků s oblečením od všech předních návrhářů a Dan, který ví, co mi vybrat), pak už jen výběr barev, látek a sběr vaší míry. Od prodavačů úsměvy na všechny strany, s cenou si nemáte dělat worry a to, že jste pretty je samozřejmostí (po které jsem vždy zrudla) a jaké mám štěstí, když ji Dan sundával balíky látek z polic. Po odchodu se rozběhne šicí maraton, co jste si v devět večer objednali, si jdete vyzkoušet odpoledne druhý den. Mně krejčí nějak fandil, všechno mi bylo úzké, naštěstí bylo kam rozšiřovat. 
Večerní střešní kavárna
Horší to měl Dan…u kabátu střihli kapsy moc nízko do stylu prvotřídního vaguse z Hlaváku…a střižený kapsy neposunete snadno, musí se vyměnit celý přední díl. Včerejší úsměv slečny Niny se rozplynul v naštvání…brzy přešel v nasrání, měli jsme výhrady ke knoflíkům. Jejich barevnost a styl se nepotkal s naší představou. Byly tam našité ty nejlevnější knoflíky pod sluncem, které na vás při pohledu přímo křičely, tadyyyy, jsem čínský nejlevnější výrobek a teď ti úplně shodím tvoje krásný na míru ušitý z kvalitních látek oblečení! Následující den jsme hned ráno projeli na kole všechny jejich dílny, zjistili, že mají všude tyhle hrůzy a už si nestěžovali. Ani nevím, jestli naši výhradu pochopili, mohli by ji využít jako konkurenční výhodu, je to ta třešnička na dortu, kterou hledá každý bezradný turista, který chce někde utratit peníze a neví kde. Kapsy u kabátu byly přešité. Proběhla i předposlední zkouška, pár drobností, pro které jakmile jsem ze sebe sundala dané věci, tak už přijela nějaká slečna a vezla si to domů upravit, abych si to mohla za hodinu opět finálně zkusit. V závěru spokojenost na obou stranách, my z přešitých kapes, slečna Nina s „tajně“ užitým pro nás nevýhodným kurzem dollar – vietnamský dong, ale já jí viděla, ten rozdíl byl tak malý, že jsem nechtěla kazit tu atmosféru „win win“. Teď dělám v Praze parádu v novém kabátu a v koutku duše doufám, že jej po nocích nešily děti. 
Po Louskáčkovi
Jedeme do Hue.