Saturday, May 7, 2016

Nonkeen aneb Nils opět v Praze

Po půlročním čekání bylo znenadále třetího května a do Akropole přijelo berlínské trio Nonkeen včele s již (i pro vás neposluchače) známým Nilsem Frahmem. Měla jsem na to půl roku a samozřejmě jsem jejich prvotinu pořádně nenaposlouchala...pocit z prvního poslechu byl uklidňující až uspávající.

Nicméně před samotnou recenzí koncertu začnu už odpoledne. Asi měsíc domluvená schůzka s prorektorem (z něhož mám až nezdravě respektující pocit), na které jsem měla mít posilu, úplně nedopadla, spíš posila za pět minut dvanáct odpadla. Schůzka zrušit nešla, já se aspoň zase potrénovala v hovoru jeden na jednoho s konzultací věci, které úplně nerozumím. Přežila jsem, nicméně jsem byla tak rozhozená, že se do teď stydím před kolegyní z naší hvězdné kanceláře v modrém patře, která se mnou chudák musela strávit cestu až na Můstek, kde se vysvobodila přestupem.

Moje cesta pokračovala na Jiřák ukrýt se do temného sálu Akropole a vyklidnit se ambientním koncertem. Hned po předkapele, o které nemá smysl ani psát (odpočítavala jsem vteřiny jejího konce), přesun s Klárou pod pódium do druhé řady, protože první patří fotografům, kterým teď nasdílím tady fotky a hrozně je tím zpropaguju :)))
zdroj: Jan Kuča
zdroj: Jan Kuča
Už během samotného ozvučení jsem přestala dýchat, zvučila si celá kapela (včetně Nilse)...nedýchala jsem pak další 1,25h. Koncert byl překvapivě nespací, ale živý až taneční a (krom pár bubnovacích improvizací) naprosto parádní, byla jsem unešená až kdo ví kam.
zdroj: Jan Kuča 
Po neopakovatelným zážitku posun do předsálí, kde celá kapela prodávala jak jinak než vinyly. Jsem si vzpomněla na můj minulý koncert Nilse, kdy jsem se cpala mezi lidma a ulovila jeho desku Spaces a nechávala si ji od něj podepsat a nedokázala desku vyndat z tý slídy, jak se mi klepaly ruce, a jak mi jí vyndal a podepsal a vrátil a usmál se na mě a já málem omdlela:)

Kapela snad všechno prodala a šla si užívat párty do backstage, my se posunuly na malý bar, kde tou dobou již hrál Pijér. To co hrál, mi bylo strašně povědomé...pátrala jsem v paměti, odkud znám tu písničku a myslela jsem, že je to tahle Rival Consoles - Looming, kterou jsem si strašně užila v lednu na Spectaculare, co byl kde jinde než v Akropoli, pořádaný kým jiným než Radiem 1 (pozn. pro mámu, na kterým hraje Pijér), a jelikož Pijéra otravoval nějakej divnej votrapa, šla jsem ho vyhodit a hlavně pochválit písničku, že je boží...a chtěla jsem se děsně blejsknout, jak vím, co to je a že jsem byla na koncertu na Spect...Specta...culare (jsem se ještě zakoktala, hlavně, že vyučuju rétoriku), co pořádal...jenže jsem se spletla, hrál úplně něco jiného, posuďte sami - Stephan Bodzin - Blue Giant...s lehkým pousmátím mi sdělil, že Stephan opravdu nebyl na Spectaculare. Takový ten pocit trapnosti a polknutí na sucho...jsem odkráčela zpátky za Klárou, kterou jsem nesmírně mým výkonem pobavila.

Mimochodem ještě jedna odbočka, ta písnička Rival Consoles - Looming, kterou jsem si děsně užívala...někdo do mě strkal během toho lednového koncertu a jako koncertní důchodce to moc nedávám, tak jsem jemným odstrčením loktem posunula strkače dál ode mě...ano, byl to Pijér :D To se nám to hezky rýsuje a spojuje :)))

Pak se celkem nic nedělo...kromě balícího pokusu středo/jihoafrického typa, co po mém okamžitém odpálkování sbalil nějakou úplně strašidelnou holku.

Užuž jsme se odcházely, když tu na parket přitančila z backstage celá kapela...to dalo impuls k dalšímu pozorování...já se teda osmělila ten večer po druhé a udělala krok k Nilsovi a řekla mu tou nejvíc českou angličtinou s nejvíc znělým "r", že jeho koncert byl inkredybl a že už jsem ho slyšela po třetí. Tak mi poděkoval, usmál se a odtancoval si sednout na lavičku, backstage byla celkem promilová :)

Ještě na závěr aspoň jednu ukázku Nonkeen živáku.