Varuju, Varuješ, Varujem - 48th KVIFF 2013

Trochu se zpožděním, ale musím si někam udělat záznam filmů, které jsem letos viděla, protože některé bych si ráda zopákla. Ještě musím řádně odcitovat pojmenování příspěvku, sprostě jsem ho zkopírovala z Káti události plánování Varů.

Vary pokračovaly v duchu minulých ročníků - dámská jízda (sorry Lubo:D), jen tentokrát nás nejelo 8-10 holek, ale nakonec jen čtyři. Už na začátku se nám ta skupinka rozpadla, jelikož jsme odjížděly v sobotu v 6:30, jedna členka onemocněla, ta druhá měla ranní nevolnost po noční kalbě. Ubytování jsme zvolily letos jiné a na místo vodácké ubytovny využily ubytování ve škole. Spaní na zemi bylo vykompenzováno vzdáleností ubytování, cca 100m od hotelu Thermal. 

Po příjezdu jsme hned běžely koupit pasy (skipasy, abychom mohly sjíždět tři filmy denně, haha) a na ně nějaký filmy, ale na sobotu už bylo z pátku všechno vyprodaný a na neděli bylo taky vyprodáno ze sobotního brzkého rána. Zvolily jsme tedy již léty prověřenou strategii chodit na filmy do velkých sálů, kam si vystojíme frontu na neobsazená místa.

První film, který jsme viděly, byl španělsko-argentinský - Být mrtev a být šťastný - jako nevím, asi dobrý, z čsfd, "Absurdní a hořkosladká road movie, snímek přivede člověka k úsměvnému zamyšlení. Nemocný prchajícíh vrah je ve skutečnosti člověk, který žije v okamžiku. Tak jako každý jiný potkává lidi, opouští lidi, vydává se na místa, která mu něco říkají, a pak se na ně vrací, aby si vzpomněl - jenomže - ten okamžik už je dávno pryč. A když do toho všeho zamícháte dva vypravěče, kteří se postupem času začnou překřikovat... "Ano, vypravěči byli vtipní, všechno do detailu popisovali, i to, co bylo jasně vidět :D

Další frontu jsme vystály na Výkop, japonsko-irácká spolupráce. Lidé žijící na opuštěném fotbalovém stadionu ve městě Kirkuk. Hlavní hrdina chce potěšit svého zmrzačeného bratra (ale myslela jsem, že to byl jeho blonďatý syn) a uspořádá fotbalový zápas, kterého se účastní různé národnosti (Turci, Kurdové, Asyřané,...), který dokonce natáčí i TV. Bohužel musí odjet během zápasu pro výhru a pro nový míč na trh do města, kam se bojí lidé jezdit kvůli častým bombovým atentátům. Končí to samozřejmě tím, že bomba na tržišti vybuchne, hrdinu zabije, slečna, která do něj byla zamilovaná a on do ní, akorát si to neřekli!!, je smutná a bratr nevydrží žít se svým zmrzačením a asi použije místní břitvu k podřezání se. Takže "pozitivní konec", nicméně během filmu se člověk docela baví nad některými situacemi, třeba když hlavní hrdina se snaží dostat z brány paní, která tam pase dobytek, jejím argumentem pro neopuštění brány je to, že jí měli říct hned ráno, že tam nemá být, teď dopoledne už nikam nepůjde. 

Chtěly jsme se dostat na Sezonu zabíjení s Travoltou, stály jsme přes hodinu ve frontě, ale nedostaly jsme se...Travolta ten film i dokonce uváděl a když odcházel, tak šel jinudy a takže jsem ho ani neviděla. Šly jsme si sednout do fronty na Frankenstainovu armádu s Rodenem, ale po té, co nám Káťa ukázala trailer, jsme uznaly, že na to nemáme žaludek...takže na drink a spát. Říkám to sice každýmu, ale měla jsem prvně míchaného Jacka Danielse se zázvorovou limonádou a jako fakt dobrý...dělá se i s Jamesonem, tak toho zas příště :))

V neděli jsme začaly v 10h ráno filmem Prameny života. Německý film, natočený na základě románu Počátek, sleduje 3 generace jedné rodiny...film byl tříhodinový...a už trochu dlouhý :D  "Od atmosféry poválečného Německa přes hospodářský zázrak, jehož součástí jsou jak sádroví trpaslíci, tak intelektuální revolta, pankáči a Západní Berlín, až k počátkům 80. let líčí autor se svou příznačnou výbušností historii tří generací svého rodu na pozadí historie země. V přerývaném toku jeho vyprávění, vedeného vesměs v hořce kritickém tónu, probleskuje místy až romantická citlivost." 

Následoval dokument Moře, chlápek znuděný Moskvou odjíždí na poloostrov Kola a natáčí tam dokument o místních lidech, kteří soužijí s mořem. Potká tam takovou střelenou holku, mají se rádi, on pak odjíždí a říká, že se vrátí...ale vrátí se? :D Při tomhle filmu jsem si připadala jako na terénním výzkumu, lidi vám něco povídají o svém životě a vy zjistíte, že je vlastně vůbec neposloucháte, že vás to vlastně vůbec nezajímá...ale musíte přinutit mozek vnímat, abyste mohli položit další otázku, takže se chytnete posledního slova...třeba ryby a zeptáte se na něco, co už dotyčný asi říkal, ale on vám to rád zopakuje...:D 

Prince Avalanche přijde asi do kin, "Léto 1988, Texas. Dvojice silničářů pracuje na opravě zdánlivě nekonečné silnice uprostřed lesů, které v předchozím roce zdevastoval ničivý požár. Uprostřed liduprázdné krajiny, v izolaci a dřině, daleko od svých dosavadních životů, se dva povahově odlišní muži zaplétají do osidel nevraživosti. Teprve postupně se mezi uzavřeným a přemýšlivým Alvinem a nejistým a trochu natvrdlým bratrem jeho přítelkyně Lancem rodí vzájemné porozumění… " Hudba Explosions in the sky mě v některých momentech úplně dostala! Asi bych tenhle film i viděla znovu, nebo aspoň některý části...byly v něm dokonalý hlášky, samozřejmě si teď na žádnou nevzpomenu :D Možná asi jen, letěl jsem asi 7 sekund, než jsem dopadl na zem! Z té 2 m vysoké skály?

Posledním filmem toho dne byl V závějích, "Zimy v severním Quebecu jsou kruté – zvlášť když jste sami jako takřka westernový tvrďák Bruce (Thomas Haden Church známý nejen z filmu Bokovka) a zvlášť když tuhle v noci za prudké vánice smetete pluhem nepohodlného souseda a zbavíte se jeho těla. Věci však nejsou tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát, a tak může hrdina živořící v lesním úkrytu přemýšlet, co dál. " Zůstaly jsme ještě na diskusi, aby jsme zjistily, jestli ten sníh byl fakt pravej, pak občerstvení v Boulevardu a po celodenním filmovém maratonu spát.

V pondělí 3 filmy, večer odjezd domů. 

Tím prvním byl italský Nina, jak řekla režisérka před promítáním, její film nebyl nikdy promítán "k snídani"...bylo deset hodin dopoledne :D Některé z nás už zvládly ty snídaně dvě :DD Terce sice přišel ten film nudnej, Lívie Klasů z něho před koncem utekla...ale mně s Káťou se moc líbil. Jo, byl takový v některých chvílích pomalý a dlouhý. Byl natáčen v Římě, ale kdybych to nevěděla, tak to nepoznám, jelikož byl natočen v okolí z předměstí, kde jsou monstrózní betonové budovy (jako od Courbusiera), natáčen byl v létě, kdy většina lidí z betonového rozpáleného pekla unikla na dovolenou...příběh slečny Niny, která hlídá známým psa, je učitelkou zpěvu, učí se Japonsky a je umělecky talentovaná a neví, co se sebou...Hlášky tipu: Nina na 11letého chlapce: "Ale ty taky nevíš, co se sebou!" Chlapec:" Nevím, ale mně je 11...tobě třicet (nebo 28, je to jedno)." Hahaha, co mi to připomíná...Nebo je Nina v cukrárně, kouká na úplně luxusní dorty a ptá se cukráře: "Tenhle je pro 4 lidi?" Cukrář souhlasí a říká, že ten druhý je pro 6 lidí. Nina: "Tak ten pro 6." Následuje záběr, jak se doma večer sama láduje dortem a už je v půlce, možná ve 2/3 a nepřestává jíst...:D (ráno pak šla ale běhat:D)

Další snímek 111 dívek v divadle Husovka...seděla jsem vzadu a musela jsem si dát mikinu pod zadek, protože jsem nic neviděla, hlediště se snižovalo směrem vzad a ne vpřed :D Kurdsko-íránský snímek popisuje situaci v Íránu, v kurdské oblasti, kde chce 111 dívek spáchat sebevraždu kvůli společenské situaci v zemi (říká se, že to je kvůli tomu, že nemají manžele, ale pak se dovídáme, že to je kvůli respektování kurdské oblasti jako takové). Konec smutný, ale bez něj by to bylo asi divný. Příjemné nás překvapila kamera, kvalitní film. 

Poslední film Arbitr, po kterém jsme běžely na autobus, a mrzelo nás, že jsme nemohly zůstat na diskusi s herci a režisérkou. Mladý vědec chce udělat svět lepším...tak jsme svědky odsuzování a zabíjení osob/skupin (staří postižení, náb. skupiny, ...), které jsou "k ničemu" a pouze parazitují na státních systémech (dávky, ...). Jak řekla režisérka na začátku, v Karlových Varech je hodně filmů, které se dívají západním evropským pohledem na východní (nejen evropské země), tenhle film je o tom, jak se východ dívá na západ. Docela nás mrazilo...

Letošní ročník se vydařil, za rok zas!

Káti fotky zde a moje fotky zde

Na kola! 2 jedině do České Kanady

Druhý ročník cyklovýletu Na Kola! se opět uskutečnil na jihu, nicméně jsme se tentokrát přesunuli z moravské Pálavy do jižních Čech, do České Kanady. O České Kanadě jsem do té doby neslyšela, ale po prozkoumání mapy jsem zjistila, že to je starý dobrý Landštejn, kam jsem jezdila jako malá, tak malá, že si to prakticky nepamatuju (ale jako nějaké záblesky tam jsou, mami:)). 

Po složité vedrem úmorné cestě vlakem s kolem a plnou polní (Praha - Olbramovice, Olbramovice - Tábor výluka bus, Tábor - Veselí n. Lužnicí, Veselí n. Lužnicí - Jindřichův Hradec, ale blbě jsem nastoupila, takže ještě návrat do V. n. L., na podruhé už správně V. n. L. - J. H., J. H. - úzkokolejkou do Nové Bystřice, Nové Bystřice - Staré město pod Landštejnem již kolmo) jsem se po pouhých 9h dostala i s kolem do kempu. Byla to tak trochu moje chyba, jelikož jsem ve Veselí nasedla na špatný vlak a musela se vracet, nicméně všechno zlé je pro něco dobré, měla jsem pak 1,5h na prohlídku Jindřichova Hradce a ne, tu benzínku, kde čepujou rum do petky, jsem nenašla. V Jindřichově Hradci jsem se pak potkala s Kubou, který vyrážel z Phy o 2h po mně :D a společně jsme jeli úzkokolejkou do Nové Bystřice. Cesta je vzhledem vzdálenosti pomalá (1,5h), ale pohledy z okna jsou k nezaplacení. Staré drážní budovy jsou prodané/pronajaté k normálnímu bydlení, takže vás skoro v každé zastávce uvítá mávající rodina, které vidíte přímo do kuchyně, lidi nastupují, vystupují, dětí vřískají, všichni se vítají a mávají :)) Cestou taky narazíte na zastávku Járy Cimrmana Kaproun umístěnou přímo v lese s boudičkou, nástěnkou, lavičkou a pouliční lucernou. Z konečné zastávky Nová Bystřice, už je nutné sednout na kolo a jet 16 km do cyklokempu u Starého města pod Landštejnem. Do kempu jsme dojeli taktak za světla. Areál kempu se rozkládá na velkém prostoru s mnoha velkokapacitními budovami (velká tělocvična, jídelna, ubytování v pokojích v budově, chatky 2 a 4 lůžko, prostor na stany, 2 restaurace otevřené od snídaně až po noční kalení - jukebox, kulečník, fotbálek, ohniště, úschovny kol, půjčení kol, lanové centrum, rybník, ...) a vše je uspořádané tak, že noční klid není rušen.

Díky pátečnímu příspěvku na idnes (a jeho Danem vytisknutí) jsme si v sobotu dali okroužek (ale ne 47 km, ale asi ještě o 10 km víc). Největším zážitkem byly asi Slavonice, útulné kreativní městečko s příjemnou atmosférou, oběd ve sklepácké restaurací a náhodné setkání s Petrem Markem. 

V Českém Rudolci mě zaskočil zámek přezdívaný Malá Hluboká. Název není vůbec přemrštěný, protože zámek je jako zmenšenina Hluboké...jen ve značně rozpadlém stavu (a to je výzva, Švančo!). Nicméně po vnitřním průzkumu se dává zámek postupně dohromady a asi nespadne. Idnes dále píše: "Nyní nás čeká asi nejnáročnější stoupání po vedlejší silničce přes Radíkov k Novému Světu...a dále na Havlovu rozhlednu", málem jsem vypustila duši...ale vyjela jsem to. Ač rozhledny zbožňuju, představa dalšího stoupání a hledání rozhledny se nesetkala s nadšením mých nohou, takže se návštěva nechala na příště. V závěru výletu jsme se osvěžili podle idnes bezkonkurenčnímu hodnocení na Zvůli, které opravdu nemá konkurenci široko daleko. Voda byla osvěžující (ale jako na hladině teplá:D) a krásně čistá. Zvůlí jsme dosáhli nejsevernějšího bodu toho dne a pak už pokračovali na jih do kempu přes bizoní farmu. Těšila jsem se, že to bude něco jako huculové v Krkonoších, bohužel to byl nevkusný ohromný komplex s místem na přistávání helikoptéry (která tam asi akorát dovezla majitele, když jsme jeli kolem) a nedaleko vybudované 2 rybníky s příšerným totemem, aspoň jsem tam bratrům Šimákům udělala pěknou společnou fotku. Pak už sjezd do kempu s poslední zastávkou na Ladštejně v Holubníku (hostinský fousatý pán, asi tam byl i za vás, mami) a hurá domů, táborák a spát. 

V neděli jsme s Danem zvolili pěší výlet na Landštejn a ještě kousek za něj. Hrad Landštejn je dobré turistické lákadlo, je neustále opravován a vylepšován, takže k mým zábleskům z daleké minulosti už to není taková ruina, ale dokonale opravená zřícenina. Na druhou stranu, co je turisticky hojně navštěvované, přímo úměrně zvyšuje ceny místních restaurací, které jsou momentálně srovnatelné s těmi pražskými. Odpoledne už pak nasedáme s Danem s plnou polní na kolo a jedem do Nové Bystřice na vlak. Tvrdila jsem, že terén je nahoru-dolů, proto jsme prvních 5 km v kuse stoupali :D Takže trochu adrenalinek, jestli stihnem vlak...a já pak, aby mi vydržela nafouknutá duše u zadního kola, které se nějak vyfukuje. Všechno dobře dopadlo, vlak jsme stihli a zadní kolo se nevyfouklo. Další spoje a přestupy taky bez problémů.

Musím říct, že výlet do České Kanady se vydařil, na kola ideální (zvlněný terén pro milovníky změn, kopce jsou trochu dokopce), spousta cyklostezek, nádherná krajina, zajímavá místa k návštěvě a není tak přeturistováno (až na Landštejn). 'Horší je spojení, bez auta je cesta vlakem náročná (pokud cestujete s kolem), zdlouhavá a je nutné jí řádně naplánovat dopředu (vlaky nejezdí tak často + koupení místenek pro kola). Příjemně mě potěšil přístup ČD ke mně jako zákazníkovi, od vymyšlení nejlevnější varianty lístků až po vytisknutí dalšího spojení, když jsem přejela, všechno ochotně a s úsměvem...neuvěřitelný :D

fotky ZDE

Můj první ročník na Pohodě

Nevím, jestli je úplně dobré se ometat pořád tím, že to byl můj první ročník, když jsem takový milovník hudby, jestli to není spíš ostuda. Ale co už, vyšlo to až letos. Byla jsem nalákána na srdcovky kapely, na velmi pozitivní ohlasy co se festivalu vůbec týče a holky, ke kterým jsem se vetřela. Odjížděly jsme už ve čtvrtek Studentem v zabijáckých 7 ráno. Na Florenci ovšem nastalo hned 30 min zpoždění, jelikož žluté busy někdo přes noc vykradl (?? co jim asi mohli vzít, noviny a práškovou čokoládu?). V Trenčíně jsme byli už na čas, v poledne. Jelikož areál otvíral až ve dvě, šly jsme se podívat vybaveny vytištěnými informacemi o památkách (ovšem z wiki a jak všichni víme, relevantní zdroj to dvakrát není:)) Hlavní atrakcí byl asi hrad, ze kterého jsme viděly festivalový areál, a přehlídka dravců (od puštíka, přes sokola, až po orla, který jim odlítl někam pryč, jakmile ho pustili). 

Z města jsme využily festivalový autobus, jedoucí přímo k areálu (jede asi 15min), do kterého jde vstoupit jen předními dveřmi přes řidiče...proto v půlce cesty nastoupili revizoři a kontrolovali nám jízdenky :D

Po postavení stanu a vybrání kapel jsme prošly areál a já se snažila najít co nejkratší cestu, až budu následující den běhat mezi hlavníma stagema. Hlavní skupina čtvrtečního večera Smashing Pumpkins vystupovala až v deset večer, předcházeli jí Kaiser Chiefs, od kterých znám jen ty největší dvě? hitovky, které jsou ovšem úplně v jiném stylu, než co kapela vůbec hraje, hahaha. Jelikož jsme měly před hlavními hvězdami pořád dost času, vystály jsme frontu do červenýho stanu na silent disco, kde dostanete sluchátka, ve kterých vám hraje hudba na dvou kanálech. Je to takový vtipný, když si vypnete zvuk a jen sledujete, jak kolem vás lidi tančí a všude je úplné ticho. Škoda, že hráli zrovna nic moc, takže následoval přesun k ploše, kde k bruslení (na kolečkáčích, taková zima zas nebyla :D) hráli opět DJs a kde nás ještě ten večer čekalo překvapení... Smashing Pumpkins...no, nevím, tak poslechla jsem si ten koncert, špatný to nebylo...ale velký zážitek nemám. Zážitek přišel až později...v bruslícím stanu, kde hrál DJ Koki! (ano, modří vědí) My ovšem na uměleckou přezdívku přišly a byly jsme zvědavé, co se bude hrát. Po třetím Jacksonovi jsme ale odešly spát, jelikož zítřek byl dost nabitý.

V pátek ráno jsme zjistily, že naše radost ze strategicky umístěného stanu blízko wc a cedulky s orientačním nápisem, není zas tak skvělý, jelikož máme plný stan mravenců a naši sousedé už od osmi rána (ale nevěděla jsem, jestli jako už vstali, nebo ještě nešli spát) něco povídali, křičeli a smáli se. Ale jako velký spáč jsem stejně dala prostor Kláře, aby připravila k polednímu snídani. Vyspávat se vyplatilo, byl připravený hotový brunch...bábovka, jabka, kofola, suché musli, stylové hrníčky, tácky, barevné ubrousky a francouzské pohárové vlaječky. 

Pak už jsme jen vyčkávaly příjezdu Míši a nabitého programu. Začínala jsem ve dvě hodiny v tanečním stanu na tanečním workshopu (taneční workshopy byly tvořeny na základě kapel, který ten den vystupovaly a mají nějaké zajímavé taneční prvky). Já jsem šla na Atoms for Peace, klip Ingenue, jak jistě víme už z Lotus Flower a vůbec Toma Yorka koncertů, Tomáš má svůj osobitý styl. Hned první a klíčový prvek v záklonu s rozhazujícíma rukama a nohama kolem ve stanu plných lidí, byl zážitkem. Nicméně podpásovka byla, když nám pan cvičitel řekl, a teď si najděte někoho do dvojičky, s kým budete chtít sdílet tenhle tanec...ááh, jak tohle nenávidím, rozhlédla jsem se kolem a všichni byli vturánu ve dvojcích! Vedle mě byla slečna, která na tom byla podobně jako já...takže teda jako spolu...proto bylo dalším prvkem, že (u nás nuceně určené) muž dá hlavu drahé polovičce hlavu na hrudník a bude poslouchat...to slečna řekla, že dělat teda nebude a odešla...zkoušela jsem pak oslovit ještě 2 kluky (pro mě a tu slečnu), kteří řekli, NE :D Jelikož byl partner docela třeba, v půlce workshopu jsem zkusila oslovit ještě někoho, kdo se tam tak potácel sám a ten mi řekl, že na někoho čeká, ale že v mezičase může...řekla jsem NE, nehodlám mít vyškrábaný oči od jeho navrátilé slečny..:D Pak tam ještě tancovali spolu 2 kluci...ale to jsem nevěděla, jestli spolu opravdu nechtěli tancovat dobrovolně. Takže jsem to tam odplácala sólovku, což v prvku, kde se dvojce drží za ruce a točí se vyvěšená kolem sebe, je jako solo vtipný. Naučili jsme se krátkou choreografii, kterou jsme na závěr ukazovali managementu Atoms for Peace, který byl nadšený. Po konci workshopu se rozdávaly pásky párům, kteří měly nejspíš večer vystoupit s Tomášem na podiu během, nebo po koncertu...což mě přišlo děsně líto, ukončit mojí nedoceněnou taneční kariéru s Tomášem na podiu, to by bylo něco! Tak jsem si šla dát nalačno a sluníčko střik a pak si tajně probrečela koncert s tesknou hudbou Zrní.
Pak chvíli pauza a začala smršť kapel, O. Childern, Youth Lagoon (hráli zároveň, takže v půlce přeběh), Bloc Party, který mi zahráli moje 3 oblíbený písničky, jednu hned na začátku, uprostřed a úplně na závěr. Škoda, že je kapela v rozkladu, bylo to vypětí vidět, i když se ho snažili skrýt. Pak Kate Nash, ač jsem byla dostatečně daleko, jak byla navejškovaná, tak její ječák ještě víc vynikl, že jsem musela utéct.
Vyléčili to Django Django, jedna z kapel, kvůli které jsem přijela. Od první chvíle jsem začala skákat a nepřestala celých 50 min. V půlce koncertu jsem koukla kolem sebe a zjistila jsem, že i když stojím v prostoru plném lidí, vytvořil se kolem mě prázdný kruh :DD Po 50min a oblíbené a první naposlouchané písničce Default, jsme s Klárou utekly a běžely tou nejkratší cestou k druhému podiu, kde se připravoval Tomáš na svoje vystoupení.
Dorazily jsme akorát, ani ne blízko, ani ne daleko, vidět bylo krásně. Koncert byl dokonalý, byla jsem úplně mimo, jiná dimenze, zase všechno dokonalý, scéna, světla, výběr písniček, taneční kreace, a ten hlas! Ehh, Black swan. Po skoro dvouhodinovém koncertu jsme všechny úplně mimo doklopýtaly k občerstvení a sednout si.
Pak závěrečná hodina s Justice DJ set...kde jsem si připadala jako ve scéně z Matrixu, kdy Neo v baru potká poprvé Trinity, nicméně hráli 80. léta takže jako Neo ve Futuru :DD No a jelikož cesta do našeho stanu vedla přes taneční stan, kde hrál DJ Malalata, na kterého se zatím neúspěšně chystám už asi rok a půl jít v Praze, tak jsem si svojí premiéru Pohody umocnila návštěvou jejich vystoupením...směska všeho, od elektroswingu až po dnb remix těch nejznámějších písniček, které byly v remixem rozpoznat:)) Konec ve 4:44...cesta pak už přes hlavní stage, na které se připravoval Cluster ensemble na vítání slunce. Bohužel měli technické potíže, tak jsme šly spát.
Po mé hodince spánku mě probral už konečně zprovozněný Cluster ensemble svou minimalistickou hudbou, která mi kápla do noty, rychle jsem se zabalila a vyrazila na festivalový bus v 6:30 zpět do Trenčnína, pak už mě čekaly jen čtyři přestupy (bus, vlak, vlak, vlak, vlak) a už v 11:47 jsem byla v Kroměříži jako na koni hahahaha, kde jsme po mém zcivilizování, jeli na oslavu narozenin do velminutněpotřebujícíopravuahodněpeněz barokního zámečku. Jako dárek jsem pro oslavence měla připravenou mnou upravenou sólovou verzi Ingenue z tanečního workshopu, nicméně moje exhibice nakonec neproběhla, jelikož se na to nějak pozapomnělo...možná dobře :D Což mi připomíná, že jsem měla neskutečnou radost, že nikdo z tanečního workshopu před, mezi, ani po Tomášovým koncertu nevystoupil...já vím, jsem škodolibá, je to hnusný, ale proč se přetvařovat...ještě v psaným textu!

Podtrženo sečteno, výbornej festival, skvělá hudba i zázemí na vyplnění volného času i stánky zajímavých institucí, třeba farma s kuřátkama, kterým bylo 9 dní a ještě jim zbývalo 35 dní, než půjdou do párků, které tam byly na letáčcích...:D Nebo pouťové atrakce (extrémní kolotoče, muselo tam být asi dost nablito..), stan s možností si půjčit brusle, a tak dál...

Snad si Pohodu někdy ještě zopakuju. fotky zde