Černá Hora

Noční přejezd, na srbských hranicích jsem ztropila scénu, že chci výstupní razítko, tak se mám prej uklidnit a že to je ok bez něj! GRRRRRRRR Výstupní razítko nemám, ale vstupní do ČH ano. Vystoupili jsme v našem cíli ve 2 ráno a postavili stan u benzínky. V 8h ráno pak odchytli autobus jedoucí směr Gusine a tam už pěšky do hor. Část nudné asfaltky nám zkrátil místní, který pracuje (jako všichni ostatní) v zahraničí (Rakousko, Německo, USA). Zakempili jsme už v pohádkově nádherných majestátně se tyčících vápencových horách. Kempovalo se u planinárského domu - letní salaš, kde místní vybírá euro či dvě za kemping (babička, která zažila jen komunismus, se bystře přizpůsobila a chtěla zaplatit i vodu z potoka za 2 eura :D). Můžete si koupit místní čerství sýr (už přišli na tržní ceny - 6 euro za kg), načerpáte vodu, necháte stan hlídat věci a jdete si na výlet na lehko jako jsme to udělali my. Druhý den ráno jsme  se připojili k jedné české skupině na výlet na Karafily (2 460 m.n.m.) - celkové převýšení 1 200 m. Výlet to byl docela náročný, kopec byl opravdu do kopce, sutě, trocha sněhu, horolezení bez jištění (tady by si mě brácha asi přerazil...). Byla to nádhera a trocha adrenalinu se vyšplhat až nahoru a jak to někdo shrnul ve vrcholové knížce: "Vylez jsem to nahoru a málem jsem se posral a to mě ještě čeká cesta dolů.", tak bych to shrnula i u mě :-D Pivo po návratu pouze zasyčelo.

Byli jsme docela vysoko, vysoko na krásné výhledy, které tam jistě jsou, když prší každý třetí den, jak přes léto má a ne, když neprší 3 měsíce a všechno okolo hoří. Všechno bylo obalené v hustém dýmu, špatně si dýchalo a štípaly oči. Proto jsme další den přechod do Albánie nepodnikli a přejeli do dalších hor v ČH. Na výběr byly Komory nebo Biogradské hory. Komory byly celkem blízko požárům a ač místní tvrdili, že to bude v pohóó, další den už nemohli vidět nic. Vybrali jsme tedy nižší pohoří - Biogradské hory. Vypadalo to tam jako v Krkonoších, byla jsem tak nadšená!!! Plánovaný 3 denní výlet se nám opět kvůli požárům, neviditelnosti, nedýchatelnosti zkrátil...i když možná ještě větší argument pro okamžitý přesun do civilizace byl kvůli značení. První den večer jsme se v planinárském domě seznámili s lidmi, kteří tam značily cesty. Potkat je následující večer, tak je vlastnoručně proplesknu a hlavně za poznámku, u nás v ČR se značkuje 4 barvami a jsou to 3 proužky, hmmm, my to děláme podle "evropského" formátu = POUZE červená barva v bílém terči. Problém byl takový, že v celých horách je asi jen jeden rozcestník, takže když sejdete ze značky, což se dělo naprosto pořád, a zase na nějakou někde narazíte, tak nevíte, kam vede a tudíž, kam se dostanete. Značky záhadně zmizely vždy na křižovatce cest. Na tom jednom jediném rozcestníku byly napsané i hodiny...stále nevíme pro jaký dopravní prostředek, možná tryskové letadlo. Na horu (Črná Glava), která byla námi nakonec nezdolána, se mělo údajně dojít za 1 h a 30 min... Šli jsme svižným krokem přes půl dne a došli jsme sotva k jejímu úpatí :))) Podle naší mapy vyfocené při vstupu do NP a naprosto rozcházejících se radách místních, jsme nakonec třetí den ráno zamířili do vesnice a odjeli k moři.

Cestou do vesnice jsme v salaši potkali pána, co se s námi dal do řeči (vysloužilý právník), hned nám nabídl rakiji, měla jsem radost...když jí nalíval, tak měl jen 2 skleničky...a mě poslal pro vodu :-DDD Za trest jsem se pak musela vyfotit sedící na koni :D

Ach ta mořská letoviska

Moře, vlny, pláž, slunce, válení se, opalování a mořské plody, to byl náš plán. Kam na pobřeží? Všichni mluví o Budvě, tam to žije...co nám říká LP? Město s betonovými hotely, bujarým nočním životem, autobusákem 1 km za městem... Plán? Dojet do Budvy, užít nočního života do rána a jet do klidnějšího Kotoru. Ovšem průjezd Budvou na autobusák (který už je nyní v centru), naprostým zděšením panelákova a svítícím úplně vším, jsme panu řidiči zaplatili rovnou, že chce jet až do Kotoru.

Na busáku nás odchytla stará babička na ubytko v soukromí...viděla nás špinavé, smradlavé a že jsme z Češky...přizpůsobila cenu na 7 euro/ os/ noc :))) Pokojík parádní i s lednicí, která když chladila, tak jako když startuje letadlo. 

Jaký je Kotor? Útulné historické centrum s úzkými uličkami, kavárny na každém rohu, sportovní osvěžení = výstup na hrad - asi tisíc schodů, ale vyplatí se, je tam krásný rozhled do celé zátoky. Náš výstup jsme realizovali v dobu, kdy do zátoky přijela výletní loď s tisícem a jednou kajutou = všude bylo tolik lidí + děsně zdržovali nahoru i dolu :))) Taky bylo vtipné pozorovat všechny ty cizince z bipolárního světa, jak jsou v ČH, v té nebezpečné ČH! haha :)) A večerní život? Na promenádě potkáte večer "duchny" (=důchodci) a rodiny s kočárky. Přes den koupačka sice v zátoce bez vln, ale i to splnilo účel jednoho dne. Další den jsme se vypravili na doporučenou Jaz pláž (četli jsme to jako 'džes', ale pan řidič, myslíte 'jas'?), asi 30 min od města, kamínková masážní pláž, vlny, slunce (a tam se to stalo, úplně černej, Dane!), po sezóně málo lidí, paráda :)

Poslední den, opuštění pokoje už v dopoledních hodinách a oznámení od naší staré babičky, že úschova batohů u ní doma za 2 eura kus, tak to vám pani pěkně děkujem a radši si je vemem s sebou. Zevl u vody a vyčkávání odjezdu do Bělehradu. Opět jsme nedostali výstupní razítko z ČH, ale dostali jsme vstupní do Srbska.

Já už chci domů....

Památky, pevnost docela dobrý, pěkný výhled. Byla jsem překvapená, jak je Bělehrad zelený. Zato to malé historické nevybombardované centrum, to vám byla paráda! Samé secesní budovy až do moderny, na hlavních ulicích stovky kaváren, které se slily v jednu velkou, s mojí nerozhodností jsme si nesedli nikam (ani to nebylo v plánu díky překafování ten den). Sešli jsme se s našimi srbskými kamarády, že na pivo...v 17 h už jsem byla veselá :))) Po vypití několika piv Merak s přelomovou chutí přesun kolem půlnoci do baru, kde si lidi pouštěli svojí hudbu. DJky to vzaly za správný konec a hrály takovou hudbu, kterou jsem myslela, že uslyším jen doma ze svých repráků! Konečně :))) Koncovka na té nejlepší pleskavici a hybaj spát. 

Odlet - vyhodili mi plynovou bombu z batohu (a to jsem dovezla tam ty bomby 2 z Vídně :D). Letadlo nabrala velké zpoždění = o 6 min jsme nestihli bus z Vídně do Prahy. Naštěstí v tom dalším bylo volno...s novým lístkem, že...Příjezd ve 4 ráno...10 stupňů! Prosím? Já uvykla na 45 přes den a 25 přes noc prosím...

Razítkoví bobříci: 2x vstupní razítko do Srbska (to výstupní na letišti máme na letence), 1x vstupní do ČH

FOTKY

Kosovo

V Prištině ubytko v hostelu s netem, velkým pokojem, kafem zadara a velkou koupelnou. Jídlo a hledání památek, které skončilo tím, že se muselo pár místních radit, kde ty mešity vlastně jsou...(byly asi 100 m od místa, kde jsme se ptali). Velká architektonická atrakce je místní knihovna (viz foto), to je teprv vesmírný koráb! Město je celé nové, pořád se staví nějaké bytovky, je nové vybudované korzo, kde korzují jen mladí - podle LP je 80 % obyvatel Kosova do 25 let. Všude USA a EU vlajky, luxusní auta evropských značek. Lidé milí a přívětiví, lepší úroveň aj než v Srbsku. Cení si turistů a vůbec cizinců. Na své osvoboditele nezapomínají, hlavní ulice mají názvy Billa Clintona a jedna přejmenovaná Marie Terezie na George Bushe :)) 

Co jsem si tu užila, tak to byla výborná pizza a snídaňová omeleta a salát s čerstvě ogrilovaným masem a rozpečeným chlebem...hmmm...:)) (za pár=2 euro)

Vše se zdálo skvělé, až na to, že náš plán pokračovat do Albánie nám tu ztroskotal...Po telefonování na ambasádu jsme zjistili, že jediná cesta do Albánie je překročit ty srbské (ne kosovské) hranice, protože na těch kosovských nedostaneme výstupní razítko do pasu, a pak už by nás do Srbska nepustili (jelikož obdržíte další vstupní razítko do sousední země a Srbové poznají, že jste jeli přes Kosovo). Paní ambasadorka byla překvapená, že jsme se do Kosova vůbec dostali, protože den před naším příjezdem se na hranicích střílelo...také nám oznámila, že v Albánii řádí nějaká viróza, všichni turisté končí s průjmy na antibiotikách v nemocnici. Prý se neví, z čeho to může být...jídlo, hygiena, ...

Inutedydobrá. Zabalili jsme sakypaky a vrátili se do našeho oblíbeného Nového Pazaru s plánem jet přes Černou Horu do Albánie, aspoň zkusit hory - Prokletije, nicméně po 2h na netu se plán zas změnil díky drahé zajížďce do albánských hor. Zůstaneme tedy v Černé Hoře a uděláme výlet do Albánie přes Prokletije...jen na den. Nafotili jsme příslušné mapy z netu, abychom se moc neztráceli, přečetli si rady a pomoci a zprávy o Češích, kteří tam to tam zrovna nerozdýchali. 

Výlet na Balkán aneb věř ve svůj národ!

Nakonec se nemožné stalo skutečným a s Danem jsme vyjeli na dovolenou na Balkán. Plán byl tak trochu neplán :)), letět do Bělehradu, odtud na jih - hory + koupačka v moři (nejlépe do Albánie), nikde není problém s vízy, takže by cestování mělo být jednoduché...ano, mělo, ale nebylo. 

Přílet do Bělehradu prolétl hladce, návštěva Danových místních srbských kamarádů, večerní Bělehrad zakončený ranní kocovinou. Dopoledne přesun autobusem do Nového Pazaru (jih Srbsko, ale na hranicích s Kosovem, které je stále podle některých Srbsko). Útulné městečko plné kaváren na hlavní korzo třídě a hotel, který vypadá jak vesmírná loď (viz foto). Jiný kraj, jiný mrav, rozuměj vyznání, o mešity zakopnete na každém rohu, vyvolávání muezina každou chvíli, ale žádné zahalování či nemožnost koupě alkoholu (až na restaurace, ani nevěříte, jak je vtipné, možná až zvláštní vidět večer skupinky chlapů mající na stole 0, 25 ml coca coly, vody a dalších nealko...horší to bylo pro nás, teda hlavně Dana, kterej chudák trpěl, ale jeho neúnavnost nakonec sklidila plody a hospodu s pivem jsme našli, bude se o nás povídat ještě dalším generacím, do tohoto baru přišli tůristí). Holky korzo bavilo, vybavily se na to pořádnými podpatky, krátkými sukněmi a topíky. V městečku jsme původně chtěli zůstat jen na jednu noc, ale co se nestalo, v sobotu do Prištiny, kam byl náš další cíl, jely autobusy jen v brzkých hodinách a ten ve 12:45, co je napsaný na tabuli, přeci nejede! Zůstali jsme tedy ještě o den déle a další den ráno, ano, ráno v 5, odjeli autobusem do Prištiny. Kontroly nebyli nějak velké...skoro nikdo nás nestavěl a nebudil...občasné procitnutí z hlubokého spánku zaznamenalo check pointy - zelené ušmudlané stany s pár vojáky.