Těšily jsme se na Leu nejenom, že nám svojí přítomností zlepší náladu a rozptýlí nás, ale taky pro to, že si s Ančou konečně projdeme město – teda jako kulturně, jinak už ho máme projitý skrz naskrz pěšky. Páteční příjezd Ley byl trochu kovbojka, která se může stát jenom mně…nebo je to tím městem? Ani nevím, ale tohle se mi tu děje denně. Lea měla přijet ve 20:40. Měla jsem to na kole akorát a přijela jí naproti přesně v tenhle čas. Jelikož vím, že zpoždění je tu normální, nedělala jsem si hlavu, že jsem jí nenašla v hale už čekat. Nicméně po 10 minutách jsem si uvědomila, že autobusová nádraží jsou tu nejméně 2 a že vlastně nevím, na které přijede. Tak jí volám, jenže…vybil se mi telefon. Čekám tedy dalších 30 min…po 40 minutách začnu sockovat po lidech, jestli by mi nepůjčili telefon, že si vyměním simku. Tolik výmluv, proč to nejde, jsem v životě neslyšela. Asi po 10 ti lidech jsem to vzdala a s brekem, že jsou všichni zlí nasedám na kolo s tím, že asi přijela jinam a už je asi doma. Za 15 min velmi svižné jízdy se ale dovídám, že Lea doma není…volám z Anči telefonu a Lea to nebere…dostávám neuvěřitelnej strach, co se jí stalo. Po asi 10 volání to ale konečně přijme s tím, že právě přijela na autobusák, tam kde jsem byla samozřejmě, s hodinovým zpožděním, protože řidič autobusu se na přímé lince Sevilla – Córdoba ztratil. Nasedám tedy znovu na kolo a svižnou jízdou dorážím na autobusák, kde se šťastně potkávám s Leou, nasedáme na kolo a jedeme domů. Aspoň jsem se ten den pěkně projela.
Doma slavíme další narozeniny, tentokrát Anči. Sváteční večeře – harira (=marocké jídlo, zmíním jindy) a můj zákusek pro Anči právě začínající dietu – dort na studeno – sušenky slepené z avokádového krému. Anče to strašně chutná a vyčítá mi, co jsem jí to udělala, že to teď bude pořád chtít jíst!
Další den vstáváme za zpěvu Jamese Browna a nepřekonatelného funky tance v Anči podání, která nám udělá luxusní snídani – vajíčka s rajčatama, paprikou a žampionama. Pak vyrážíme do centra přes sekáč, kde mají vše za 5 euro a Lea v něm vyzkouší asi polovinu věcí a obsadí jednu kabinku ze 2 asi na 2h. :-D Důchodci měli radost. Po poledni dorážíme konečně do centra, to víte, není to 15 min, jako to má Lea, ale jen 4x déle.
Hned jdeme do té slavné a opěvované katedrály. Půjčujeme si telefonního průvodce, který se nakonec ukáže jako největší nuda, co mohla být, ještě, že ho tlumočila Anča, jinak bychom tam tou nudou usnuly. Co se mi nejvíc líbilo na návštěvě katedrály, byl výhled z Giraldy – minaret, který jediný zbyl z islámského vlivu, jinak bylo opět vše zbouráno, předěláno na přeplácané křesťanské vyjádření víry. Nevím no, ty kostely jsou tu všechny divný, ano, trpím homesickem, ale český kostely a kostelíky jsou 100000x lepší. Po katedrále to bereme kolem radnice k řece a na Plaza de Espaňa, kde se točily Hvězdné války aneb La guerra estrella. Tam vydržíme až do tmy, spolu s turisty a vůbec rodinami a dětmi a svatbami a zvířaty a džedáji a tak…
Druhý den jsem dostala skvělý nápad, že bych taky holky vzbudila písničkou a tancem, tak jsem nejdřív přišla s U2 Beautiful day, což moc holky neocenily, tak jsem to pak změnila na Tatabojs. Tanečním krokem a nepovedeně zrýmovaným bohatým jídelníčkem jsem ale holky zase nedostala k probuzení, natož k smíchu. Nenechala jsem se ale odradit a začala dělat snídani sama – kuskus na sladko a ovoce. Pak jsem šla opět vzbudit holky, že je prostřeno. Měly stále půlnoc a tu z Anči vypadlo, že šly spát před dvěma hodinami. :-D Připadala jsem si trochu jako idiot, nechala je spát a šla se sama nasnídat a sníst ty nejlepší kousky! :-D
Fotky: http://www.facebook.com/album.php?aid=246097&id=676379499&l=6f2edfb436
